Zóna 13 [5]

21. září 2014 v 20:13 | Maya Maylu |  Zóna 13

KAPITOLA 4

MARKUS


Život vlkodlaka je peříčko, říkali mi. Nic se ti nestane, říkali mi.
Jeden velkej kec. A to sakra velkej.
Co jsem komu udělal? Vím, že jsem jenom podřadná omega. Ale tohle byl trochu extrém. Kdybych měl jenom trochu dominance v sobě tak zakroutím hlavou v záporném gestu. Jenomže to ne. Markus je takový padavka, že přostě musí přikývnout na všechno. I kdyby mi přikázali si prohnat kulku hlavou.
Alfa má poslední dobou různé rozverné nápady. Už od začátku se mu nelíbila moje zvídavost. Na omegu jsem vždy byl moc vychytralý. Ale slabý jsem jako čerstvě narozené štěně.
Ale dost o mě. To se sem nehodí. Kdybych chtěl říkat něco o sobě tak se před vás poslušně postavím a řeknu něco o svých zájmech. Ale ne. Já musím dovyprávět svoji část příběhu.
Měl jsem prozkoumat mrtvou zónu. Už od začátku jsem si říkal, že musí jít o nějaké bláznovství. Jenomže ubohý omega jako já musí sklopit uši a jít poslušně vyplnit úkol. Nemám to samozřejmě nikomu za zlé. Jsou i horší věci. Viz chudáček Samuel. Ten si to užívá do sytosti.

Ale zpět k mrtvé zóně.
Tam by mě dobrovolně nedostaly ani vidlemi. Přesto jsem tam musel jít. Buď to anebo smrt za neuposlechnutí rozkazu. Kruté, ale přesto skutečné. Život vlkodlaka není procházkou v růžovém sadu.
Pomalu jsem přecházel okolo plotu ze strany na stranu. V marné snaze nalézt nějaký bezpečný vchod, který by nevzbudil moc pozornosti.
Váhavě jsem sledoval rozrůstající se přírodu za plotem. Nemocnice z blízka vypadala ještě hrůzostrašněji než z dálky. Červené cihlové obložení, velká oblouková okna, schodiště z nějakého žlutého kamene, asi pískovec, pokrytí střechy, které se olupovalo a dopadalo na zem okolo celé dvoukřídlé budovy. Do toho všeho místy zdi pokrýval černý povlak, pozůstatky práškové dezinfekce, teda aspoň mi to takhle říkali ostatní. Do toho si ještě přimyslete hororovou hudbu a slabé povahy berou nohy na ramena. Ach proč také nemohu vzít do zaječích. Proč si se mnou osud tak krutě zahrává.
Ještě jednou jsem obešel. Byla tam díra. Nemusel bych nic přelézat, ale nechtělo se mi tam.
Měl jsem z toho strach.
"Zatracenej Eustás, kdyby mi jenom neříkal, že nekromantský mor se přenáší i na vlkodlaka." Jak já toho vlka nenáviděl. Škodil, kde mohl a výše postaveným jedincům lezl viditelně do řitě.
Ehm… asi bych měl být trochu slusnější.
Nakonec jsem kousek odvahy přeci jenom našel. Prolezl jsem to malou škvírou. A tak jsem se dostal na pozemek mrtvé zóny. Jak příjemné zjištění.
Opravdu. Doufám, že ta ironie v mém hlase je jasně zřetelná. Od slov totiž jasně a zřetelně odkapává.
Pomalu jsem procházel zchátralou zahradou. Jenom v jednom koutě se mi to zdálo mírně divné. No zdál se být… jak se to jenom řekne, když se o ten kousek zahrady někdo stará… jo, už vím.
Opečovávaný. Nebo to bylo udržovaný? Takže jsem musel někdo chodit. Blázen jeden. Šílenec. A to jsem ho ještě neznal.
Přesto ten malý kousek civilizace v divočině vypadal přímo až pohádkově.
Chvíli jsem obcházel nemocnici. Nevěděl jsem se, kudy se tam dostat. Hlavní vchod byl zamčený a zatlučený prkny. Což se mi zdála jako naprostá pitomost, když sem nikdo ani nepáchne.
Tak jsem hledal další cestu. Rozbíjet sklo se mi totiž nechtělo. Bral bych to jenom jako poslední možnost. A našel jsem vzadu jedny staré oprýskané dveře a byly otevřeny.
Proměnil jsem se ve vlka a vešel dovnitř. Po třech krocích jsem měl velkou chuť vzít nohy na ramena. Bylo to tak strašidelný. Místnost celá pokrytá zašedlými kachlíky. A když říkám celá, myslím tím celá. I na stropě. Hrozně jsem se bál. V rohu u stropu trůnil pavouk velký jako dlaň. Fuj. Tiše jsem procházel místnost a pak následující. A dál jsem se nedostal. To už jsem uslyšel kroky. Pomalu se přibližovaly. Pak nastaly i neidentifikovatelné rány.
Nejsem žádný hrdina tak jsem se schoval do nejbližšího úkrytu. Stali se jím asi bývalé zaměstnanecké skříňky. Děkoval jsem své malé konstrukci těla, že jsem se tam nacpal. A zbytek věcí jsem už jenom slyšel. Neviděl jsem nic vzhledem k tomu, že jsem ml čumák narvaný na zeď. Podle dunivých kroků jsem soudil, že ten neznámý měl vojenské boty. A něco kovového v ruce.
Zvuk nárazu kovu o kov mi málem vyskákaly všechny zuby z tlamy. Ten první jsem vydržel. Ale ten druhý už ne. To jsem zakňučel. To mi málem praskly bubínky. A tak jsem se rozhodl opustit. Měl jsem štěstí, že jsem se dokázal prosmíknout a vyběhnout ven. Až na volném prostranství jsem si uvědomil, co všechno se za tu chvilku stalo.
Ona to byla žena. Ta, která mě vyděsila, byla holka. Měl jsem sto chutí si omlátit hlavu o strom. Byl to nějaký šílený člověk, který žil v mrtvé zóně. Podle toho co na mě řvala. Blázen. Pitomec. Copak chce zemřít? No asi ano. Vzhledem k tomu, kde bydlela. Rozběhl jsem se rovnou ke smečce. Jenom doufám, že mi alfa nic neudělá. Přeci jenom jsem neuspěl. Ale sám už tam nejdu. Ani kdyby mě tam hnali vidlemi.

NOIR

Miloval jsem svoje sídlo. Bylo znamením všeho luxusu, co se mi podařilo za celý život shromáždit. A to, že jsem měl svoje věrné vlky pod jednou střechou? Jeden malý ústupek vyšším cílům. To jsem dokázal překousnout. Jenom by mne zajímalo, co ta malá podřadná omega provází v mrtvé zóně. Ach jak mě ty jeho zvídavé oči dokázaly vytočit. Sice zatím nebyl žádnou velkou hrozbou. Neopovažoval se zatím jakkoliv vystoupit proti mým názorům. Přesto… chci ho vyhodit ze smečky.
Tak proč bych se ho nemohl zbavit společně se Samuelem? Sice jsem to odkládal, co nejvíce to šlo. Ale pohled se stále stáčel k té pekelné smlouvě. Pokud kývnu na všechny body nevím, co se z toho vyklube. Samozřejmě mi ten plán vynese mnohé zajímavé odměny.
Natáhl jsem se pro ten zpropadený papír.
Zběžně jsem pohledem přelétl přes text, který byl plánem a smlouvou zároveň. Liers byl vypočítavý hajzlík. Nedalo se mu v ničem věřit. Tak proč bych měl kývnout hlavou na ten šílený nápad.
Jenomže představa zbavení se rostoucí konkurence byla přílišně lákavá.
"K čertu s tím!" Zavrčel jsem si pro sebe a papír vyměnil za mobilní telefon. Lairovo telefonní číslo pálilo v tom zatraceném přístroji jako nějaký cejch. Nakonec jsem ho ale vytočil. Bylo to potřeba. Zhluboka jsem se nadechl, než druhá strana zvedla telefon.
"Tady Noir…. Tak to tedy beru." Odpovědí mi bylo jenom zabručení z druhé strany, než byl hovor bez dalších slov ukončen. Právě jsem se upsal ďáblu.
Jenomže pak se stalo něco, co jsem opravdu nechtěl.
"Přišel Markus." Oznámila mi jedna omega plaše. Jenom nakoukla mezi dveřmi.
"Dobrá. Přiveď ho sem." Zabručel jsem podrážděně. Snad bude mít dobré zprávy nebo ho snad roztrhnu vejpůl.

MARKUS

"Jak to, že jsi neuspěl?" Alfa vztekle praštil do stolu a já se vystrašeně přikrčil na židli. Snažil jsem se splynout s černou kůží, kterou bylo křeslo potažené. Kdybych se dokázal silou vůle zmenšit na nějaké dva centimetry, vůbec bych si nestěžoval. Ale ne, já se musím měnit na vyzáblého vlka.
Moje noční můra právě započala. Krucipísek.
Co jsem si to jenom namlouval. Že mě alfa přivítá s otevřenou náručí? I když jsem tak příšerně selhal… no dobrá to jsem si nepředstavoval. Ale zase takové příšerné chování taky ne.
Bylo to mnohem horší, než jsem si představoval. Krčil jsem se v rohu kanceláře, protože jsem křeslo kam jsem si mohl posadit spěšně opustil abych se nestal živým terčem, stále ve vlčí podobě a dělal ze sebe mnohem menšího, než ve skutečnosti jsem. Jenomže jak jsem se zmiňoval před tím. Bez úspěchu.
"Omlouvám se, alfo, ale ten člověk mě tam zaskočil. Musí to být blázen, že tam žije." Aspoň, že jako vlk jsem mohl rozmlouvat s ostatními vlkodlaky pomocí myšlenek. Vůbec jsem neměl chuť se proměňovat do lidské podoby. Náš alfa, chlap jako hora, zuřil, hodně zuřil.Sakra moc zuřil. A pořád to bylo slabé přirovnání.
Vzduchem lítalo sklo a další předměty. No, vypadalo to se mnou bledě. Aspoň, že ty předměty létaly do zdí a ne na můj hřbet.
Pochodování alfy po kanceláři z místa na místo mě znervózňovalo více než nějaké letící předměty. A já se čím dál tím více krčil ke zdi. Možná bych se mohl prohrabat někam jinam.
"Jaký člověk?" Alfa se posadil za masivní stůl. Zkřížil ruce a hleděl na mě. Netrpělivě čekal na odpověď. Já postával kousek od něj prohnutý v hřbetě s ocasem strčeným hluboko mezi zadníma nohama.
"Nějaká žena, podle toho jak se sebejistě pohybovala po nemocnici, tam musela žít. Nebo v jejím těsném okolí. Měla v ruce golfovou hůl. A mám také vzkázat, že mrtvá zóna je už dávno obsazená."
A bylo to tady. To proslulé ticho před bouří. Jeden by mohl lehce sledovat jak alfovi naběhla žíla na čele a celý zrudl vzteky. A to už vzduchem letěla kancelářská židle. Nejvyšší čas vyklidit bojové pole.
Ještě jsem počkal, než mi dá alfa svolení.
"Padej mi sakra z očí." Aleluja.
Se staženým ocasem mezi nohama jsem se odporoučel na chodbu a z té hned ven. Já byl jeden z těch mála jedinců, které mají raději život ve vlčí kůži než v té lidské. Protáhl jsem se pod okrasnými keříky dozadu do dvora sousedního domku, který byl opuštěný. Bývalý majitel umřel a ještě nikdo ho neodkoupil, jako ten dům ne toho předchozího majitele. Fuj.
Možná to bude z důvodu moc hlučných sousedů. No jo smečka není zrovna příjemný soused. A sekání trávníku zrovna nemyslím.
Už v kostech jsem cítil, že se k něčemu schyluje. Výše postavení vlci si o tom špitali. Prý bude vybraná skupina vlků odloučena od smečky něco jako třetí strana.
Smečka je totiž mnohem větší drbárna než domov důchodců.
A už dokonce vím, kdo bude první kandidát. Já osobně. A jak to vím? Jednoduše. Teď jsem nakrknul alfu a jako omega jsem naprosto k ničemu. Takže se brzo asi rozloučím s naším doupětem. By mě zajímalo, kam nás přesunou. Jenom ne prosím do mrtvé zóny z té ženské mám husí kůži. No, dozvíme se to během příštího týdne. Tak jsem se rozhodl prozatím ignorovat. Však ono se to zatím nějako vyvrbí.
Slunce pomalu zapadalo a já uchvácen jeho nádherou jsem ho sledoval. S hlavou úplně vymetenou. Jsem přeci jenom hloupá omega.
Miloval jsem západ slunce. Jako kdyby všechny starostí s ním odplouvaly.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama