Prozření [9]

13. září 2014 v 14:36 | Maya Maylu |  Trilogie Spiknutí

IX.

Ospalé slunce nad kopci Brigstoneu ještě úplně nevylezlo, aby mohlo osvětlit dva policejní vozy, v sousedství několika opuštěných domů. O kousek dál parkovala sanitka z blízké nemocnice, ale nikdo z přítomných nemohl udělat nic do příjezdu detektiva. Tohle byl ojedinělý případ skupiny zavražděných mladíků, což vyvolalo očekávaný rozruch.
Po štěrkové cestě přijíždělo další auto, černý rolls-royce s tmavými skly, ale zastavilo o něco dál, v ohybu cesty. Vystoupili z něj tři postavy a vydaly se na místo činu.
"Jak je mohli najít tak brzo?" Otázku vyslovil mladý muž se světlými, skoro bílými vlasy. Zamyšleně se rozhlédl po opuštěných domech.
"Jeffry říkal, že tu přespával nějaký bezďák..." odpověděla vysoká žena v obeplých, černých šatech. Vínově rudý kabátek byl jen do pasu a s krátkými rukávy, ale zbytek paží jí stejně zakrývaly dlouhé rukavice. Tmavé vlasy měla vyčesané vzhůru a drdol jí zdobila krajková čelenka.


Když trojice vstoupila do vrat polorozpadlé stodoly, všimly si skupiny postav na opačné straně. Jedna z nich zaregistrovala jejich příchod a zamávala.
"Ach, támhle je!" Bruneta si vykasala sukni a v mžiku se ocitla u Jeffryho, jinak detektiva Burnse.
"O co tu jde?" zeptal se blonďák, následující svou společnici.
Detektiv, jehož bledý obličej a lesklé, kaštanové vlasy zakrýval klobouk, popošel k jedné z mrtvol, v tuto chvíli již přikrytých nepromokavou plachtou. "Myslím, že ho znáte." odpověděl tiše.
Poslední z trojice, nemluvný muž s tmavými vlasy a malou bradkou, nespokojeně stiskl rty. "Je to celá skupina?"
Jeffry přikývl. "Ano."
"No tak, Swenne, snad ti jich není líto?" ozval se blonďák povzbudivě. "Byli tak mladí..."
Swenn odmítavě zavrtěl hlavou a přešel k dalšímu tělu. "Vycvičil jsem je. Mohli být prospěšní."
"To možná," ozvala se žena posměšným tónem. "ale zatím se nechali nalákat do pasti, jako kuřata."
"Co tím myslíš, Mary?" Blonďák si odkašlal, aby předešel hádce, ale Swenn ji jenom probodl pohledem a tím to pro něj končilo.
Mary se usmála a kývla k detektivovy. "No tak, povídej - jak zemřeli?"
"Bodná rána do srdce, občas i víc ran."
"Hmm, vidíš? Naši upírobijci z farmy! To jsi svým studentům neřekl, ať se v noci neflákají kolem?"
Tou dobou byl Swenn u třetího těla. Mrtví byly vesměs ještě kluci - že pocházejí ze současnosti dokazovala přítomnost dvou černochů a jednoho mulata.
Swenn se stal upírem někdy za první světové války, kdy ho zákopová horečka přivedla do blázince. Jeho proměna znamenala vykoupení a zároveň objev nových metod. Když se Swenn, coby nováček, utrhl ze řetězu a vyvraždil celou jednu rodinu, došlo mu, jak jsou první upíří roky nebezpečné. Proto se přidal k Brigstoneské rodině, kde využíval sklep jejich sídla coby výcvikové centrum. Blonďák, jinak známý jako John, je už důvěrně znal - byl jedním z prvních Swennových experimentů, díky nimž dnes dokázal rozeznat asi deset druhů zvířecí krve, vážit si té lidské a dokonce cítit úctu ke svým obětem. Skupina zavražděných byla upíry plus mínus pět let. Ještě tak desetiletí pod Swennovým vedením a naučil by je nosit obleky. Ale zatím stačilo, že znali pravidlo číslo jedna: raději zemřít, než zradit rodinu.
"Nech toho, Mary." napomenul ji John. Přestože lítost bylo to poslední, co upíři cítili, chápal, že smrt mladíků znamená pro Swenna pár let zbytečné námahy. A té krve, co propili... "Tihle lovci budou tvrdý oříšek. Ne lovci duchů, jako obvykle."
Na to Mary - celým jménem Maria Blanche - neodpověděla. Zatímco ostatní byli pohrouženi v tíživých myšlenkách, ona jen znuděně chytila Jeffryho za ruku a opřela se bradou o jeho rameno. Byla z nich nejstarší. Proměnit se nechala čistě z nudy a strachu ze stárnutí, někdy uprostřed Belle Epoque, na špinavých ulicích noční Paříže. Do Anglie a konkrétně Brigstoneu utekla docela nedávno, když lidé vyhlásili upíří populaci válku. Jeffry se objevil předloňskou zimu. Tento ambiciózní detektiv našel jisté souvislosti v několika záhadných vraždách, zmizeních a krádežích krevní transfuze, které se děly všude kolem, jenom ne v Brigstoneu. Za jiných okolností by byl už dávno mrtvý, ale Maria Blanche se do něj vášnivě zamilovala a vymohla si jeho proměnu. Ten cit - po roce, co ho v temném sklepě krmila transfuzemi jako dítě - už opadl, ale stejně si byli pořád blízcí. Teď byl Jeffry jejich otrokem, za to, že jej dokázali ochránit před ním samotným a jeho sžíravým hladem. Někoho zabili - zametl stopy. Našli se na ně důkazy - spálil je. Našlo se tělo se stopami po zubech - zařídil, aby co nejdřív provedli kremaci. Nakonec byl jejich krytí a oni se mu odvděčovali dodávkou jídla přímo do domu. Sám by nesnesl, kdyby si musel ušpinit ruce. O většině krve, co schovával v lednici u sebe doma, nechtěl ani vědět, odkud pochází.
Swenn dokončil prohlídku mrtvol a vrátil se zpátky. "Už tu leží dlouho. Jakmile stoupne teplota, rozloží se během pár hodin. A to nemluvím o tom, jestli se dostanou na slunce..." zabrblal ukřivděně.
"To nebude problém," uklidnil ho Jeffry. "klasifikujeme to jako vyřizování účtů gangů."
"Vidíš?" zasmála se Maria Blanche. "Jak pak bychom vysvětlili vraždu pěti vyfintěných manažerů, hmm?"
"A co svědek?" navodil John další téma.
"Ten je rád, že mohl přespat na stanici," osvětlil Jeffry postoj bezdomovce a vytáhl několik papírů, na nichž se krásně vyjímala barevná kopie fotky Nemesis. "Popsal ji, ale už o ní neřekne ani slovo. Zařídil jsem to."
Maria Blanche věnovala lovkyni na fotce nechápavý pohled. Znávala lovce jako starší, zkušené muže, které mohla považovat za své soupeře. Tahle Nemesis byla na první pohled jen mladá holka s nepřátelským výrazem. "Jak může vypadat tak křehce?"
Swenn složil papír a strčil ho do kapsy saka. "Lovci nikdy nebyli o nic míň zvláštnější než my."
"Přesto by se o ní Matka ráda dozvěděla víc." podotkl John detektivovým směrem. "O všech třech. A o Něm taky."
Události posledních dní nedávaly Brigstoneské rodině - konkrétně osobě, nazývané Matka - moc velký smysl. Brigstone byla úžasná zašívárna, kde budili minimum pozornosti a i kdyby ne, bylo jich příliš málo na to, aby se sem nějaký lovec obtěžoval. Oni zkrátka ignorovali většinu lidstva a lidstvo ignorovalo je.
Malým okénkem prosvítalo sluneční světlo. V místnosti sloužící jako provizorní ložnice ještě všichni zúčastnění pobývali v říši snů. Leželi ve svých postýlkách zachumláni v teplých peřinách. Teda až na jednu mladou slečnu s vlasy zářivými jako leštěné stříbro. Líně pohlédla na budík z dob vzdálených, jak líně posouvá vteřinovou ručičku kupředu. Šest ráno a mladá lovkyně zdrceně povzdechla. Takže celou noc nespala. Od incidentu s mladými upíry opětovně pátrala po neznámém. Bezvýsledně. Jako kdyby se po něm slehla zem. Procházela celou vesnici snad třikrát a on nikde. Prošla i okolní lesy.
"Asi začínám senilnět." Promluvila si sama pro sebe. Odpovědí se pro ni stalo zachrápání. Pohlédla na mladého vlkodlaka. Asi se mu musel zdát zajímavý sen. Celou noc zuřivě máchal rukama ve vzduchu a sem tam se zběsile otočil na záda či na břicho. Naopak Scad spal jak mrtvola. Jenom nadzvedávání hrudního koše dokazovalo, že žije. Potichu se zvedla. Nechtěla ani jednoho probudit.
Ustlala svoji postel.
Tiše přecházela kolem spících chlapců. Překročila hromádku zakrvaveného oblečení. To jim bude potom muset vysvětlit. A vůbec se na dotěrné vyptávání svých přátel netěšila.
Přesunula se ven, před stodolu. Zašátrala v kapse vytahané bundy. Štíhlé prsty vytáhly pomačkanou krabičku cigaret a zapalovač. Mírně zkřivila rty. Jak dlouhá doba utekla od zapálení poslední cigarety. Minimálně rok určitě.
"Neměla bys kouřit, škodí to zdraví." Nemesis by lhala, kdyby prohlásila, že se nelekla. I Faith, narušitelka samoty, si všimnula mírného zaškubání svalů mladé lovkyně. Pobaveně sledovala, jak Nemesis nerozhodně žmoulala krabičku v ruce.
"Vzpomínka na staré časy." Tiše zašeptala. "Nikotin mi vždy pomáhal přemýšlet."
"Znám něco lepšího, a stoprocentně to neškodí zdraví." Nemesino zápěstí obemknula drobná a přesto hrubá ručka holky z farmy. "Práce je mnohem lepší. Tělo se příjemně utahá a pocit z dobře odvedené práce prospěje sebevědomí." Odvedla Nemesis do stodoly sloužící jako ustájení pro ovce. Drobná blondýnka úsměvně roztáhla ruce.
"Pár jich potřebuje ostříhat."
Uražené bečení se odráželo od dřevěných stěn. Už pátá z třinácti ovcí byla nemilosrdně zbavena svého kudrnatého kožíšku. Hnědé oči ublížených zvířat propalovala dvojici smějících se dívek.
"No neříkala jsem to?" Další z ovcí byla stržena k zemi drobounkýma ručkama farmářské dívky. Nůžky určené pro tyto účely se s bzukotem zabořili do srsti.
"Jo, říkala jsi to. Člověk si u toho vážně odpočine."

Zvonění telefonu narušilo sladké snění. Otravný drnčivý zvuk probudil mladého vlkodlaka ze sladkého spánku. S ještě zalepenýma očima stiskl tlačítko u svého mobilního telefonu.
"Prosím? A ať je to důležité."
"To je Scad?" Hlas byl hrubý, mužský a pro Shina velmi známý.
"Ne Shin, Shin Lao. Co jsi? Kdo jsi? A co chceš?"
"Jo, aha, promiň. Jsem Loise. Já jenom, objevila se další mrtvola."
"Hm. Cože?" Jako kdyby vlkodlaka střelili do zadku. V okamžiku zapomněl na jakýkoliv spánek.
"No, nalezli další mrtvolu. Dvanáct kilometrů od Brigstone. Řekni Scadovi, že dorazím do dvaceti minut. Ať je připraven."
"Jo. Jo, jasně. Vyřídím. Tak zatím Loisi." Vlkodlak položil mobil zpět na své místo. Pak mrštil svůj polštář k dalšímu z mladíků. Sic náboj neminul svůj cíl, ale i tak mladíka nevzbudila.
Další pokusný hod, tentokrát Nemesin román. A neminul se účinkem. Druhý z mladíků ještě spokojeně spící se vymrštil do sedu.
"Bože co chceš?"
"Volal Loise, prý se našla další mrtvola. Máš být do dvaceti minut přichystaný. Jedeš se na ni osobně podívat."
"Ach jo. To to ráno pěkně začíná." začal si Scad nadávat pod imaginárními vousy. "A přístě buť tak laskav a probuď mě šetrněji."
Probudil se už za svítání, když se první sluneční paprsky objevily za horizontem a tlustá vrstva šedivé mlhy je zkomolila do nerozpoznatelného šerosvitu. Dokázal vycítit slunce, ještě než se vůbec rozednilo. Neubližovalo mu - i to nejhorší letní světlo mu dovedlo leda pořádně popálit kůži a v slunné dny byl odkázán na tmavé brýle, ale nedokázalo ho zabít, jako skutečné upíry. Přesto v něm zůstával malý reflex, jakési nutkání, ukrýt se co nejhlouběji do stínu a přečkat tam den. Ale neposlouchal ho, dál ležel v posteli, s očima upřenýma k popraskané omítce na stropě. Teprve zvonění mobilu jej přimělo odhrnout peřiny a natáhnout se k nočnímu stolku.
"Ano?"
"Budím vás?"
Poznal její hlas a v leže se narovnal. "Ne. Starosta mi sdělil pár zajímavých věcí."
"Zajímavějších, než já?" odvětila na otázku otázkou.
"Mým pravým úkolem je zlikvidovat starou Rodinu." řekl náhle.
Na chvíli se odmlčela, v tichu zaslechl jen její posměšný dech. "Čemu všemu říkáte Rodina, pane Marlloone? Rozrostli se, kdo ví, jak moc a jak daleko. Pro nás důležitá osoba, co si říká Matka."
Teď to byl on, kdo se zamyslel. "Chcete po ní převzít žezlo?"
"Zní to lákavě, hmm?" odpověděla lísavým tónem. "Ale zklamu vás - je jich příliš mnoho a lidské krve tak málo... Jedinou naší nadějí je oddělit zrno od plev. O to se mohou postarat lovci. Jen, když podáme jasné důkazy toho, jak moc jim situace přerostla přes hlavu."
Po této větě mobil ohluchl a Aj ho vrátil zpátky na stolek. Z těch všech věcí se mu najednou udělalo špatně. Tak si jen hodil přikrývku přes hlavu a ukryl se hluboko do hřejivé tmy.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama