Prozření [5]

12. září 2014 v 19:23 | Maya Maylu |  Trilogie Spiknutí

V.

Něco pořádného nakonec znamenalo menší soudek irské whisky pro Aje a přízeň místních pijanů, kteří na malou chvíli odhodili veškeré předsudky. Momentálně se vracel zpět do hotelu, ovšem s tak pokrouceným orientačním smyslem, že se vydal na opačnou stranu. Zavedlo ho to do jedné z užších ulic s nedostatečným osvětlením a strouhami na krajích chodníků. Déšť ustal, ale ještě slabě poprchávalo. Bylo mu horko a krásně, když se potácel podél zdi dál a na hledání cesty už docela zapomněl. Ani se nelekl, když se od jednoho z domů vynořila temná postava a přitočila se k němu.

"Užil jste si večer, sire?" otázal se mladý, mužský hlas zpod široké kapuce, nebo spíš kápě. Stál přímo vedle něj a držel ho pevně za pravou paži. Aj se vděčně opřel a cosi zamumlal. Kapuce se rozhlédla kolem, jakoby se bála nebo snad něco čekala. Společně ušli ještě pár metrů, až na rozcestí, kde se ulice křížily. "Tohle mě velice mrzí, ale věřte mi - jednou pochopíte..."


Aj zaregistroval jenom rychlý pohyb, načež postava zmizela ve stínech. Zbavený opory, zatápal rukama kolem sebe, než se mu povedlo získat zpět ztracenou rovnováhu, kterou našel v nefunkčním pouličním osvětlení. Vydal se znova kupředu, trochu zmatený tím podivným setkáním, a teprve po chvíli mu došlo, že ho u pasu zalévá něco horkého. Přejel rukou přes břicho a nahmatal malou díru v kabátu, lemovanou čímsi vlhkým. Udělal ještě pár kroků, aby se dostal pod nejbližší fungující lampu, která mu osvětlila nachově zbarvenou dlaň. Pomalu padl na kolena, jakoby teprve teď ucítil, že je zraněný.

Neměl tušení, jak dlouho tak klečel. Zdálo se mu to jako pár hodin, než na konci ulice rozeznal další temnou siluetu a zadoufal, že mu pomůže. V opileckém zraku se pomalu přibližovala a proměňovala, takže až zblízka pochopil, že je to jen černý pes. Zároveň se jeho těla chopila gravitace.

"Hodně velký..." stihl zašeptat, než se zvolna položil na dláždění.


Černé stvoření pobíhalo vylidněními ulicemi. Objevoval se a zase mizel jako stín. Chvilkový déšť zmáčel jeho srst a tím byla lesklejší než dříve. Miloval tu ničím nespoutanou volnost. Pach tlejícího listí a čerstvě posečené trávy dodával blahodárnou energii. Probouzela sílu, kterou v betonové džungli nemohl ve svém nitru najít.
Proběhl kolem místní hospody. Ze zchátralé budovy se linuly různé zvuky doprovázené smíchem, či občasnými nadávkami. Shin se však nezdržel dlouho. Ze směsice pachů alkoholu, připáleného oleje a kdo ví, čeho ještě, dělal jeho žaludek veselá salta vzad.

Ani nevěděl kolik času uplynulo. Brouzdal ulicemi a nechtělo se mu vracet k ostatním. Vlk uvnitř něj toužil po svobodě. Ještě pár minut - opakoval si dokola Shin - ještě pár minut a pak se vrátím za Nemesis a Scadem. V dáli zaslechl slabé kroky. Zastavil se a nastražil špičaté uši, aby mohl lépe rozeznat, ze které strany přicházejí. Poznal, že chůze dvou lidí byla vratká, soudě podle nepravidelných intervalů mezi kroky. Vlkodlak se vší ladností schoval za keře, sloužící jako živé ploty. Uši nezapomínaly poslouchat dění. Najednou jedny kroky ustaly a druhé naopak zrychlili. Rozum sice velel k ústupu, ale touha k prozkoumání byla silnější. Pomalu kráčel vylidněnou ulicí, osvětlenou několika pouličními lampami. Před sebou spatřil klečícího muže. Odér kořalky praštil nepřipraného vlkodlaka přímo do čumáku. Nervózně vfrknul, snažíc se dostat puch z dosahu sliznice.

"Hodně velký..."

Shin zaslechl, jak muž promluvil a pár sekund nato se odporoučel k zemi. Asi byl v bezvědomí, ani bystré smysli vlkodlaka to nedokázaly určit na takovou vzdálenost. V nitru zavládla panika. Bojoval s myšlenkou o útěk a s myšlenkou pomoci.
Vlhký čumák se dotkl mužovi tváře. Dech cítil, takže žije. Jenom kaluž krve zamezila optimismu plně ovládnout myšlení. Musel něco udělat, ale co? Proměnit se teď nemohl. Co kdyby ho někdo spatřil? A vysvětlovat, proč nahý chlap tahá na zádech chlapa jiného a ještě k tomu v bezvědomí a s bodnou ránou na břiše, by těžko vysvětloval. Obzvlášť v tomto pokrokem opomínané končině.

"Hold, nedá se nic dělat. Sorry, chlape." Promluvil si vlkodlak v nitru sám pro sebe. Přihlížející by to spíše definovali jako shluk nesouhlasného vrčení s upuštěním větrů jiné části těla, než tlamy. Popadl muže za límec kabátu. Silným trhnutým převrátil neznámého na záda a nakonec pomalými pohyby táhl tělo, teď spíše připomínající pytel brambor namočených ve slivovici, směrem k jejich nové ubikaci.

Farma patřící Faith Lantern nepatřila k těm největším a nejluxusnějším v Anglii. Spíše připomínala stavení ze starých vyprávění. Hlavní budova, osvětlena pouze světlem nad vchodovými dveřmi, vypadala, že se každou chvíli zbortí jako domeček z karet. Vlkodlak odstoupil od muže, nasál vzduch z okolí. Pach jeho přátel vycházel ze stodoly nedaleko hlavního domu. Musel se proměnit. Děkoval bohům za mužovo kóma. Kdyby byl vzhůru, jistě by teď znova omdlel. Proměna u vlkodlaků nikdy nepatřila k příjemným pokoukáním, ani u těch polovičních.

"Tak a jedeme na to." Shin Lao - muž ve věku dvaceti pěti let - pobíhal po farmě tak, jak ho Pán všemocí stvořil. Tiše nepozorován zastavil až u vrat od stodoly. Silně zabušil. Nic se nedělo. Skusil to znova. Opět nic.

"No tak Nemesis, nedělej. Mám tu skoro mrtvého chlapa."

Vrata zaskřípala. Následovalo objevení stříbrné kštice patřící hlavě mladé lovkyně. Zkoumavě pohlédla na nahého mladíka. Než však stihla cokoliv říci, byla nekompromisně vlečena až k muži v bezvědomí.

Dívka pohlédla na muže a ihned si zakryla nos dlaní.

"Jojo, páchne jak lihovar." Shin soucítil.

"Tak jako tak, nechat ho tu nemůžeme. Odtáhneme ho nahoru a pak se rozhodne, co s ním."


Při probuzení jej přivítaly dvě věci - kocovina a dřevěný strop, lemovaný hromadou trámů. Že není na správném místě, pochopil hned vzápětí. Ale nevstal, jen chvíli ležel a s pootevřenýma očima naslouchal okolním zvukům. Když se nic nedělo, risknul pootočení hlavy.

Byl to jakýsi malý kumbál se dvěma postelemi a jedním rozkládacím křeslem uprostřed. Zbytek malého prostoru zabíraly kufry a tašky. Postel vedle byla vzorně povlečená, ale zároveň vypadala, jakoby na ní ještě nikdo nespal. Při pohledu na vypnuté prostěradlo se mu dokonce zdálo, že je zpátky na vojenských ubikacích. Výjimkou byla postel, na které ležel. Bylo tu prostěradlo, ale to někdo shrnul stranou a poskládaná deka mu sloužila jako polštář. Byl do půli těla nahý, protože kabát a košili měl přehozené přes nohy. Kolem břicha se mu vinuly bílé pruhy obvazu.

Pomalu se posadil, a když si jeho hlava zvykla na změnu nadmořské výšky, rozhodl se vstát a obhlédnout prostor. Černý kufr u jeho postele byl otevřený a obsahoval velkou lékařskou brašnu, obklopenou běžnými, leč pečlivě složenými kusy pánského oblečení. Na jejím víku byly nedbale hozeny chirurgické nůžky a vedle kufru odpadkový koš. Otevřel ho. To poslední, co do něj obyvatelé pokoje vyhodili, bylo několik zakrvácených tamponů. Prohrabal se malými kapsami ve víku a našel pas. Pod jménem Scad Blue se na jednom úzkém řádku tísnilo několik titulů, o kterých ještě nikdy neslyšel.

Stačilo mu udělat krok a ocitl se u rozkládacího křesla. Na rozdíl od postelí, tady bylo prostěradlo zmuchlané, polštář částečně na podlaze a jak Ajovi prozradil čich, jakoby se tu vyválel pes. Hodně velký a divoký pes. Ve sportovní tašce toho moc nebylo, ale z toho, co našel, si dovedl udělat obrázek parádivějšího a mnohem nepořádnějšího jedince, než byl majitel předchozího zavazadla. Pas hledal delší dobu, protože byl strčený v kapse černých džín, které dotyčný odhodil za své lůžko. Na Aje vykoukla tvář mladého muže s rozpačitým výrazem. Shin Lao.

A nakonec tu byla už jen jedna postel, stejně strohá a nepoužitá, ale cosi mu říkalo, že ji obývá žena. Zvedl tvrdý, bílý polštář a usmál se na román pod ním. Nakonec, každý máme své slabosti. Otevřel kufr. Vykoukly na něj dva komínky šatů, ale o ně se nezajímal. Nadzvedl hned ten první a zašátral rukou po měkké, plyšové výstelce. Ucítil, že se pod ní skrývá cosi navíc, tak se vrátil k okraji kufru a přejel po něm špičky prstů. V jednom místě se výstelka uvolnila. Nadzvedl ji a opatrně vytáhl na světlo její tajemství. Malá černá knížečka obsahovala fotku a jméno. Obyvatel postele se jmenoval Nemesis. Prohlédl si fotku, ukryl předmět zpátky na původní místo a znova kufr zavřel.

Napadlo ho zkontrolovat pro změnu sám sebe a opatrně uvolnil obvaz. Řez musel být rovný a pečlivý, protože se hojil rychle a bez problémů. I jemu samému to dřív znělo divně, ale dnes byl ochotný prohlásit, že se jeho zranění napravují prakticky přes noc. Z rány už zbývala jen malá jizvička, ale i ta brzo zmizí. Jakmile vyhodil obvaz, oblékl se do své zakrvácené košile a děravého kabátu a pak tiše pootevřel dveře do místnosti. Přivítaly ho strmé schůdky a hádavé hlasy.
"A já ti říkám, že bude lepší ho naporcovat, pokud zaklepe bačkorami. Aspoň se nebude muset kopat tak objemná díra." Mladý hlas, trochu trucovitý a vyznívající s téměř dětskou horečnatostí.

"A já jsem toho názoru, Štěně, že při porcování uděláme větší nepořádek. Takhle sice vykopeme větší jámu, ale nebudeme muset nic drhnout. A sám dobře víš, jak jde zaschlá krev špatně dolů." Tenhle byl hlubší, dospělejší a zněl pobaveně.

Risknul větší škvíru a vyhlédl ven. Jak očekával, byli dva - majitel druhého hlasu seděl na velké, staré pohovce a s úsměvem sledoval dalšího aktéra výměny názorů, uvelebeného na dece před zapáleným krbem. Střapatá hlava, barvy červených hroznů s kontrastně bílým pruhem, viditelně zrudla.

"Kolikrát jsme se o tom bavili? Jako člověk měřím metr sedmdesát tři a jako vlk metr pade. Tak mi laskavě přestaň říkat Štěně!"

Aj v první chvíli netušil, jestli se jedná o krutou realitu nebo o následky jeho včerejšího hýření. Tak jako tak, ta komická dvojka, zejména zrzek, ho velmi pobavila a to se jen tak někomu nepovedlo.

Shin najednou začenichal: "Buď se probral, nebo začal znova krvácet," prohodil ledabyle.

Oba obrátili zrak ke schodům. Aj se rychle odplížil ode dveří a chvíli se rozhodoval - mohl by prostě vylézt, poděkovat za záchranu a najít nejkratší cestu k hotelu, ale na druhou stranu… rád by věděl, kdo jsou tihle zač. Jen tak.

"Dojdeš pro Nemesis?"

"A kde vůbec je?"

"Prej stlouká tu verandu, než se Faith vrátí domů."

"Workoholik jeden."

Hlasy na chvíli ustaly, jakoby si jejich majitelé přestali Aje všímat. Ozval se tichý zvuk šustění látky, doprovázen zakletím: "Že já se na to…"

"Mluv slušně!"

"Jasně mami."

Zavrzání zrezivělých pantů oznámilo odchod jednoho ze dvojice. Aj se rozhodl opět nakouknout. Ten chytřejší stále seděl na pohovce, zatímco druhý zmizel. Zůstala po něm jen deka u krbu, stejně rozházená jako postel.

Shin proběhl kolem poklidně se pasoucích ovcí rovnou k terase hlavního domu. Při cestě obratně kličkoval mezi blátivými kalužemi - pozůstatky nočního deště. Zastavil se až na prvním z dřevěných schůdků, kde se mu naskytl pohled pro bohy. Přímo před ním klečela Nemesis. Jinak elegantní zabiják noci byl teď oděn do starých, roztrhaných montérek a ještě roztrhanější bundy, jež dříve měla pravděpodobně barvu temně modrou, a zatloukávala jednu z četných děr v dřevěné podlaze. Trochu pozvedla zrak a prohlédla si jeho černé boty.

"Co je, Shine?"

"Asi je vzhůru. Chtěla jsi s ním mluvit, ne?" Dál sledoval rukodělnou práci lovkyně. Kladívko dopadlo na jedno z novějších prken a hřebíky opustily teplo náprsní kapsy montérek. "Co s ním chceš dělat?"

"Jen se ho slušně zeptat, kdo je a kde k tomu úrazu přišel. Mohl by nás zavést na stopu."

"A tím 'slušně' myslíš růžová pouta a bičík?"

"Když říkám slušně, tak slušně. Jdeme, ať to mám za sebou. Ta veranda nepočká."

"Prosím, odpověz mi na otázku: proč zrovna ty?"

"Protože jeden z mích parťáků je knihomol, co zná kladivo a hřebíky z obrázků, a druhej by skučel, že si u toho zláme nehty."

"Hele, to od tebe nebylo zrovna milý!"

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama