Prozření [2]

12. září 2014 v 16:41 | Maya Maylu |  Trilogie Spiknutí

II.

Mind Town bylo sídelní město vlády, skoro jednoho milionu lidí a obrovského počtu firem a společností s různými názvy a profesemi. Vězeň, hledící z malých okýnek modré dodávky, která si to právě šinula po frekventované čtyřproudovce, v té chvíli ještě netušil, že ho vezmou do jedné z nich. Co se jeho týkalo, byl stále v oranžové uniformě a poutech a slyšel, že Mind Townské vězení není tak špatné. Když tedy vystoupil před nablízkaným mrakodrapem WhiteLine corp. nedokázal se netvářit zaskočeně. Několika set tunové monstrum železa a betonu nezklamalo žádné očekávání.

Zavedli ho do hlavní haly, kde si ho zkoumavě prohlížely recepční; pak tichým výtahem do sedmdesátého šestého patra a odtud do prostorné kanceláře, označené nápisem Vice President, s výhledem na město. U dubového stolu seděla mladá dívka, oblečená v jakémsi pokusu o propojení kancelářské módy a barev. Měla půvabně světlou pleť, tmavé vlasy a právě pročítala jeho dokumenty velkýma, šedýma očima. Policisté ho zanechali nedaleko ní a tiše se vytratili.


"A.J. Marlloon, poddůstojník." Zvedla oči a přímo ho proskenovala prohledem. "Třicet dva let, ve službě od svých osmnácti. Vaše vojenská kariéra byla ovšem ukončena za velmi podivných okolností před pěti lety. Od té doby jsou tu samé pěkné záznamy - rvačky, opilství, vandalismus. Dovolujete si hodně na hlavní město. Celé to ovšem skončilo před dvěma lety. Barové výtržnosti, nactiutrhání, sexuální obtěžování...?" Zarazila se. Co to pro boha bylo?

"Má tehdejší výpověď," osvětlil. "napsali ji do přiznání, ale ve skutečnosti to měla být žaloba. Obtěžovali mě."

"Hmm, je tu toho opravdu hodně." Neznatelně kývla. "Ve věznici vám byla zkrácena doba trestu za dobré chování, přesto bude trvat ještě další čtyři roky, než se dostanete ven. Vaše křestní jméno je-"

"Aj." přerušil ji.

"Prosím?"

"Vyslovuji to jako Aj. Nic víc."

"Jak chcete." Odložila dokumenty a vstala. "Víte, proč jste tady?"

Nepohnul se, krom mírného pootočení hlavy, aby ji viděl ve správném úhlu. "Vlasy, oči, pleť - o všem by se dalo říct, že je výsledkem pravidelného cvičení a makeupu. Problém je, že jste na tuhle kancelář moc mladá, leda by jste byla génius s protekcí. Tomu ovšem nevěřím."

Jeho závěry jí vyčarovaly úsměv. "A proč ne?"

"Naučila jste se mluvit a smát skoro bez otevření úst. To může být dobrá výhoda, ale ne v případě, kdy poznám, co přesně skrýváte." To ji očividně pobavilo a tak mu vystavila na odiv své neuvěřitelně bílé zuby s dlouhými špičáky. "Tohle?"

Přikývl. Přestože se vizáží podobala rozverné teenagerce, doopravdy mohla být starší než on. Nejspíš mnohem starší.

"Mohu se samozřejmě i zmínit, kolikrát se vaše maličkost ocitla v přímé konfrontaci s upíry a podle toho, co vím, máte být buď jedním z nich, nebo na seznamu obětí." Tanečním krokem obešla místnost a zůstala stát u okna s tmavými skly. "Což nás přivádí zpět k vaší vojenské minulosti. Mám i určitou představu, co vás vedlo k jejímu opuštění, ale to nechme stranou. Naše společnost vám nabízí práci."

"Co když nechci žádnou práci?"

"Pak zavolám naše přátele od policie a ti vás vrátí zpátky do věznice. Zbude vám jen příjemná vzpomínka na tenhle výlet."
Pozvedl spoutané ruce a řetěz zachřestil. "Odměna?"

"Svoboda. A možnost další spolupráce."

Chvíli zamyšleně mlčel, než se rozhodl věřit, že mu to za to stojí. "O co jde?"

"Naše firma se specializuje výhradně na rozšiřování a urbanizaci. Tím jsou stavby, služby, silnice... O naši práci má v současné době zájem mnoho lidí, včetně vlády. Ovšem, naším novým cílem se stávají také menší ryby. Tentokrát je to jistá oblast ve východní Anglii, Brigstone. Plány kompletní přestavby jsou hotové, je jen potřeba, aby je podepsali starší města. A to bude váš úkol."

Podezíravě přimhouřil oči. "V čem je problém?"

Když ho znovu obešla, zůstala stát před svým stolem a opřela se o jeho desku. "Místní obyvatelé zjevně nejsou příliš nakloněni civilizačnímu pokroku."

Zamračil se. "Myslím ten skutečný problém."

"Odkud si myslíte, že upíři jsou? Odkud podle vás pocházím?"

Pohodila hlavou a záplava tmavých vlasů se jí zavlnila kolem ramen. Neodpověděl. Odtrhla se od stolu a neuvěřitelnou rychlostí se ocitla za jeho zády.

"Nikdo nemůže s jistotou říct, jak jsme vlastně vznikli. Přesto, ti nejstarší z nás se vždy vyskytovali zejména na starém kontinentu."

Neotočil se, jen poslouchal tichý klapot podpatků, jak se od něj pomalu vzdalovala. Z minibaru poblíž dveří vytáhla broušenou karafu a sklenku.

"Ačkoliv se mnozí z nás pokoušejí o asimilaci a jsou přístupní k smíru s lidmi, ostatní tvoří vlastní, uzavřenou komunitu, která takové chování naopak zatracuje. Omluvte mě, tohle by vám určitě nechutnalo." Lokla si světle červené tekutiny a spokojeně vydechla. "Mohla bych se za tímto účelem vypravit do Brigstonu sama, ale velice pochybuji o tom, že by tamní upíři byli z mého příchodu nadšení, natož aby souhlasili s těmito podmínkami. Nová výstavba město otevře venkovnímu světu, oni však žijí již dlouho v uzavřené temnotě."

"A co v tom případě chcete po mně?" zeptal se s rostoucí nespokojeností.

"Jak už jsem řekla," Odložila sklenici a vrátila se ke stolu. "o tomto seskupení víme velmi málo, jsou příliš nenápadní. Pro začátek by stačil jejich přesný počet a místo. Nelze ovšem vyloučit, že součástí vašeho úkolu může být i případná eliminace."

Ještě jednou si v hlavě prošel všechny alternativy, ale neviděl jinou možnost. Jednou byl z vězení venku a měl pramalou touhu se tam vracet. "Co mám dělat?"

Naklonila se k telefonu a stiskla jedno z tlačítek. "Mí lidé vás teď odvezou do hotelu, už jsou tam vaše věci. Vlak vám jede zítra ráno."

Aj pozvedl obočí. Tak tohle šlo nějak moc rychle.

"Fuj, a už mě přešla chuť k jídlu."

Mladý vlkodlak upustil modrou složku s aktuálním případem na konferenční stolek. Na to, že zažil mnoho krve, jak pak by ne když je z poloviny vlkodlak, nikdy si na mrtvoly nezvykne, i když tyhle byli jenom na fotografiích. Pohledem zavadil o digitální hodiny pověšené nad šatní skříní. Zelenkavý obraz hrdě hlásil za tři minuty půlnoc. Z trojice byl jediný vzhůru, ostatní kolébal Morfeus ve svých snech. Mnoho věcí se poslední dobou událo, což vlkodlaka znepokojovalo. Před pěti dny dostali dopis z velitelství, den na to je napadla skupinka upírů a pak Ráchel, ta nepříjemná ženská v saku, co je musela odvést z jejich domova sem do New Yorku. A teď takhle stopařská mise. Nelíbila se mu. Tušil z ní nějakou boudu. Proč poslali skupinu ze zapadákova (v porovnáním s New Yorkem) a ne nějaké vycvičené stopaře. Ve složkách také chyběly podstatné informace. Moc otázek, málo odpovědí. Vlastně žádné odpovědi.

Ale bylo tu i pár věcí, na které si stěžovat nemusel. Hotelové apartmá jim velitelství zajistilo výborně. Aspoň něco.

"Proč ještě nespíš?" Ve dveřích stála Nemesis.

"Přemýšlel jsem, ta mise se mi zdá nějaká divná."

Mladá lovkyně se zamračila. Pohlédla na mladíka usazeného u konferenčního stolku na zemi. Shin nikdy rád neseděl v křeslech. Prý na něj byli moc pohodlné. A tomu se Nemesis mohla jenom smát. Aspoň, že spal v posteli a ne v pelíšku na zemi u topení.

Můj malý vlčáček. Moment. Malý? Vlčáček? Nemesis tobě dočista přeskočilo. Co to Nemesis popadlo? Nechápala sama sebe.

"Přeci jenom, obětí je hodně. To nemohli ani pomocí DNA, otisků zubů nebo drápů zjistit, o co se jedná?" nenechal se odradit. Až moc to zavánělo. Bylo to divné, musela mu dát za pravdu. Jenomže i když naléhala k sjednání schůzky s odpovědným patologem, byla nemilosrdně odmítnuta. A čas na další vyšetřování neměli čas. Odjíždějí už zítra na starý kontinent. Jako kdyby se jich vedení snažilo co nejrychleji zbavit.

"Probereme to zítra. Teď pojď spát, čeká nás dlouhý let." Cvaknutí vypínače zastavil dodávku proudu do osvětlení v apartmánu. Nastalo šero, pouze slabý svit z venku byl jediným zdrojem světla. Měli štěstí, že je ubytovali na předměstí. Jinak by jim to množství světel z reklam kazilo spánek. I když v místnosti vládla tma, Nemesis dobře věděla, kde se její partner nachází. Rudé oči svítily v šeru. V tuto chvíli v Shinovi převládal vlk. A jeho mazlivost se jí líbila. Na jednu stranu krutá bestie, na stranu druhou přítulný mazel. "No tak pojď, přece nebudeš spát na gauči."

Slabý pokyn ruky, říkající pojď ke mně a vlkodlak poslechl. Postel s dívčím tělem byla velice lákavá nabídka, jež se nedá odmítnout.


Ukázalo se, že "její lidé" jsou ve skutečnosti ti samí dva policisté, kteří ho ráno vytáhli z cely. Pouze vyměnili uniformy za černé obleky a dodávku za neméně černý jeep. Jeep Compass druhé řady s pohonem čtyři krát čtyři znal docela dobře. Plakát tohohle modelu mu zdobil jinak šedivou celu. S úsměvem si je prohlédl - nedivil by se, kdyby měl své tak zvané propuštění spíš klasifikovat jako únos.

Sundali mu pouta už v předsíni její kanceláře a kvůli vězeňskému mundůru ho oblékli do tmavého kabátu. Hotel na předměstí sice nebyl tak valné úrovně, aby na tom záleželo, ale oranžová barva zkrátka budila příliš mnoho pozornosti. Pokoj s koupelnou měl sám pro sebe, ačkoliv si byl jistý, že tu alespoň jeden zůstane, aby ho pohlídal. Při té představě měl dokonce chuť ozkoušet jejich postřeh a vytratit se, ale jednak si nebyl úplně jistý svou bezúhonností, a jednak musel sám sobě přiznat, že ho tahle nová práce zaujala. Než si objednal večeři, seděl asi hodinu a půl na posteli a uvažoval. Teprve pak si se znepokojením uvědomil, že se tam vlastně těší.

K jídlu dostal polosyrové brambory a oschlý plátek lososa. Ale i kdyby mu naservírovali živé šváby, nerozpakoval by se dlouho. Spořádal by je během pěti minut. A ještě by mu to chutnalo jako z pěti hvězdičkové francouzské restaurace.
Svoje věci objevil na dně vestavěné skříně, černý kufr a koženou tašku do ruky. Větší ze zavazadel skrývalo jeho staré oblečení, co mu bylo zabaveno ve věznici. Při druhém pohledu si však uvědomil, že jsou to pouze novější kopie, ačkoliv velice přesné. Dlouhý černý kabát, dřív na několika místech potrhaný, byl nyní z lepší látky a se sametovou podšívkou. Černé, špičaté body, tentokrát ze skutečné kůže. Košile, kalhoty, jeho starý černý klobouk… museli je nechat vyrobit na zakázku, aby odpovídaly všechny detaily. U saténové kravaty našel zlatou jehlu po otci, s tím rozdílem, že ta původní byla z mosazi. Ta pečlivost ho rozesmála natolik, že se skoro zapomněl podívat do tašky. Nechápal, proč si dělali tolik práce jenom s oblečením.

V tašce bylo jen pár věcí: mobil, peněženka a tlusté desky, plné dokumentů. U nich také objevil lístek s výrazným nápisem: PROSTUDOVAT! Alespoň se večer nenudil. Jenomže text ve složce vyvolával spíše otázky, mnoho nejasností, mnoho zatajených informací. Musel dostat upravené vydání.

Takže mu nedůvěřovali. Aj se pro sebe usmál. Mohl to čekat.


"Cestující letu osm dva šest tři do Londýna. Prosíme, odbavte se u východu číslo osm." Pánský hlas z reproduktoru se stal nejlepší zprávou dne. Čekali tu přes pět hodin. Odbavovací hala byla přeplněna k prasknutí. V několika řadách čekali cestující z různých koutů světa. Někteří si četli, jiní spali v bizardních polohách. Jedna rodina si dokonce ustlala na podlaze. Spali v roztomilých světle modrých spacácích zdobenými růžovými kytičkami. Nemesis to potěšilo. V takových chvílích si připadala jako obyčejný člověk s obyčejnými starostmi života. Představovala si, jaké by to asi bylo, být jako oni. Jaké by to bylo nevědět o tom druhém temném světě. Povzdechla si.

"Nemesis?" Chraplavý hlas Scada přerušil krásné snění. "Jdeme."

Mladá lovkyně přikývla a následovala mladíka. Shin na ně už čekal za přepážkou. Podivila se, jak to odbavování trvalo krátkou dobu nebo naopak jak dlouhou dobu strávila jenom se svými představami. Dále to neřešila, nemělo to cenu. Následovala Scada jež bez problémů prošel detektorem kovu. I u ní nenastaly žádné komplikace. V letadle to bylo trochu horší. Na Shinovi bylo více než zřejmé, že letí poprvé. Seděl uprostřed mezi svými přáteli. Ani sevřené dlaně a povzbudivé objetí od lovkyně nezabránili třesu. Vystresovaný byl tak jako tak, už jenom představa deseti hodin letu byla stresující víc než dost. Měla mu v letištní lékárně sehnat nějaké prášky na uklidnění.

"Klepeš se jako krysařík v arktickém podnebí." Nemesis opět zaperlila. Pravdou je, nechtěla a nechce si vlkodlaka dobírat jenže některé situace jakoby k tomu přímo svádí.

Vlkodlak pohlédnul na Scada hledajíce v něm oporu. Scad však spal, jak špalek.

Kdy to proboha stihnul? Vlkodlak si povzdechnul, přál by si mít takovou schopnost jakou má on. Usnout kdekoliv, kdykoliv a jakýchkoliv okolností.

"Letím poprvé, tak se nediv."

Nemesis se usmála, podrbala vlka ve vlasech. Tohle měla ráda. Prsty klouzaly po hebkých vlasech. Ale jeho vlkodlačí srst byla mnohem hebčí. Hrála si se světlým pramenem, drbala ho za uchem. Jí se to líbí a jeho to uklidňuje. Díky této péči si ani neuvědomil, kdy přesně vzlétli. Cítil sice nějaký třes, ale myslel, že se třese on sám.

"To je slast." Lovkyně by přísahala, že její partner vlkodlačího pokolení přede jako kočka. V následujících minutách usnul jako špalek, což bylo jenom dobře, konečně měla klid k prostudování případu. Z příruční tašky vytáhla zelené desky, s nápisem přísně tajné. Chvíli váhala, vůbec netušila, jestli je na různé výjevy na fotografiích připravená. Otevřela složku, ne nebyla připravena a asi nikdy ani nebude. Tak moc ji to připomínalo ten osudný případ. Při pohledu hned na druhou fotografii se její žaludek rozhodl pro dvojité salto vzad. Pro jistotu je vrátila zpátky do složky. Jako první se jala k prostudování hlášení z míst činů. Všechny vraždy měly stejný průběh. Při nalezení oběti ležely s roztaženýma rukama a odřezanými chodidly. Všechny také zemřely stejně, všechny vykrvácely v důsledku protržení krkavice. Ale oběti neměli nic společného. Věk, pohlaví, tělesné proporce. Na prvné pohled se to zdálo naprosto nepromyšlené. Jenom způsob se ani u jednoho nezměnil.

Pak přišli na řadu pitevní zprávy. Tržné rány na krku nenesly známky po použití nějaké zbraně, drápů či tesáků. Chodidla naopak byla odřezána velmi ostrým předmětem, nejspíš skalpelem. Vše muselo proběhnout rychle. Oběť se ani nestihla bránit.

Mladou lovkyni ovanul studený větřík znechucení. Cítila svůj žaludek jako na vodě. Musela uznat, že tento případ byl až moc podezřelý. Zarazila se na poslední stránce, kde stál dodatek: zbytek případu předá Lois Raisin na Londýnském letišti. V hlavě lovkyně začalo poletovat mnoho myšlenek. Kolik je tedy obětí dohromady? Vědí Britové něco více než my? Shin měl pravdu něco na tom smrdí. Ve zprávách bylo až moc nevyřčených otázek. A vedení svým odtažitým jednáním taky moc nepomohli.

Deset hodin letu se táhlo neskutečně dlouhou dobu. Scad první polovinu cesty prospal stejně jako Shin a druhou spolu prokarbanili u prší. A po padesáti odehraných partií Scad vyhrával třicet ku dvaceti. Nemesis čas trávila po svém. Studovala případ, četla román nebo prohrabávala Shinovu kštici. Měli štěstí, po celou dobu jim hřálo příjemné letní počasí i v jinak deštivé Anglii. Jenomže krásné počasí nemělo trvat dlouho.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama