Prozření [18]

14. září 2014 v 20:19 | Maya Maylu |  Trilogie Spiknutí

XVIII.

První co Nemesis udělala po otevření dveří, bylo tasení zbraně, kterou teď měla neustále připevněnou u pasu.Tu dívku napadli nedaleko farmy Faith Lantern. Proto byla teď neustále ozbrojená a požadovala to i po svých přátelích. Kdo ví, kdo bude další obětí. Proto raději nenechávala nic v náhodě. Chodit neozbrojený a někdo by je napadl? Raději ne. A kdyby se něco stalo Faith? Neodpustila by si to.
Aj zaklonil hlavu. Opět se mu naskytl prvotřídní pohled do hlavně nabité pistole. Zase.
"Také přeji příjemný podvečír, lovkyně." Pár okamžiků ještě hleděl do nabité zbraně, než se hlaveň sklonila k zemi.
"Co vás sem přivádí, pane Marlloon?" Nemesis pozvedla zvědavě obočí. Tak toho tu upřímně nečekala. Vždyť se na něčem dohodli před několika hodinami.
"Chci nabídnout svoji pomoci..." Šok, dnešní den byl plný překvapení.
"To už jste mi nabízel předešlý den."


"Já vím, ale tohle je trochu jiné."
"A?"
"Mám neblahé tušení, že moje práce zde úzce souvisí s těmi vraždami mnohem více, než jsem si na první pohled myslel. A jestli se moje tušení potvrdí. Budu opravdu hodně naštvaný." Aj zaskřípal zuby. Práce pro WhiteLine Corporation se mu zamlouvala každým okamžikem méně a méně a zůstává u nich jenom, aby nevrhl na sebe podezření. Tohle byl pro něj čert dlužen. Kdyby zůstal v chládku, dostával by pravidelnou stravu a nemusel se štvát za imaginárními zločinci.
Nemesis pohlédla napravo i nalevo. "Pojďte dovnitř. Nechci být na očích. Kdo ví, co nás může sledovat." Ustoupila ze dveří, aby mohl Aj pohodlně projít. CO, použila schválně. Poslední dny měla neustále zvláštní pocit, že ji něco neustále sleduje.
"Předem děkuji za vyslechnutí." Aj sundal svůj všudypřítomný klobouk více do čela, než ho po chvíli sundal z hlavy dolů. Čímž dal na obdiv svoji kudrnatou záplavu vlasů. Vešel do provizorního příbytku, s pokýváním hlavy zhodnotil, že se nic nezměnilo od poslední návštěvy. On sám dával přednost praktičnosti před luxusem. Zvláště z důvodu, že jako voják se dosti často stěhoval. Proto nebyl čas vytvořit si pozoruhodnou sbírku zbytečností, možná by mohl na stará kolena začít střádat porcelánové slony. Musel se sám nad tou bláhovou myšlenkou uchechtnout. S rukou na srdci, bylo to směšné.
"Prosím posaďte se. A chci všechny podrobnosti." Do rozhovoru se zapojil i Scad, který sešel z provizorní ložnice. Nějako ho nepřekvapilo, že Aj nelenil a přišel. Trochu nad tím uvažoval po dni stráveném na pastvinách při pomoci Faith. Dnes ani jeden ze trojice nepracoval na úkolu Aliance, ale čistě na obnovení farmy. Dokonce i Shin se zapojil do práce, až se Nemesis nestačila divit.
Aj opatrně přikývl. V duchu pracoval s několika proměnnými, počítal s tím, že by se mu mohla kdykoliv objevit nabitá zbraň u obličeje. Zase. "Jistě pane Blue, počítejte s tím, že moje karty budou všechny ukázány." Scad pozvedl obočí. Další nečekaná událost. Nemesis celou tuhle situaci pozorovala z povzdálí. V tomhle rozhovoru měla v plánu se účastnit jenom jako tichý pozorovatel. Jenom se vyjádří na konci. Posadila se na židli bokem od nich. Tak aby měla dobrý výhled jak na oba muže tak i na vchodové dveře. Měla štěstí, že se Shin unavil natolik, že spal schoulený v klubíčku na její posteli jako zabitý. O jednu starost aspoň méně.
"Tak tedy, poslouchám." Scad pozvedl pohled.
Na stole přistál papírový rychlovazač. Na první pohled nic neobvyklého, standardní barva, bez jakéhokoliv popisku. Ani šíře nebyla nikterak dech beroucí. Jistě to ukrývalo jenom pár papírů.
"Co je to?"
"Spojitost pane Blue. Také jsem to nemohl při prvním přečtení uvěřit." Scad otevřel desky a pohledem přejel po těch málo papírů, které ukrýval.
"Výpis volání?"
"Ano, podívejte se na ty zvýrazněné hovory." I Scad si musel výpis několikrát přejít očima. Pak ještě štípnout do ruky. Tak se mi to přeci nezdá. Není to jenom sen.
Pak je předal Nemesis. Ta si je taktéž prohlédla.
"Takže White Line Corporation volala jak Alianci tak i sem do Brigstone."
"No... myslím, že po tomhle bude spolupráce možná. Zítra máme schůzku v márnici ohledně té mrtvé. Myslím, že to bude dobrý start. Před ostatními budete náš externí konzultant. Britská pobočka Aliance nemusí vědět, že pracujete pro... tamty."
"Fuj, to je ale hnus. Chce se mi z toho blejt." Shin nespokojeně nakrčil nos. Zápach rozkládajících se mrtvol napuštěných v glycerinu nepříjemně štípal v dýchacích ústrojích. A ani množství osvěžovačů vzduchu nepomůže. Od této doby pro něj nebude márnice zrovna oblíbeným místem. "Hele Nem... co kdybych počkal venku?" Zvláště když je s nimi ON. Celou dobu ho sledoval ostřížím zrakem. Jen co se přiblížil k Nemesis na délku paže začal výhružně vrčet. Jeho vlk byl den, co den více podrážděnější a majetničtější co se jeho přítelkyni ve zbroji týkalo.
Aj zkoumavě pozvedl obočí. Chování vlkodlaka mu přišlo podivné. Jako kdyby snad... žárlil? Ano, s klidným svědomím mohl prohlásit, že některé situace jako přiblížení k Nemesis, pošeptání do uší či letmé dotknutí její kůže dělal úmyslně. A bavil se nad vlkodlakovi reakcemi, přímo královsky. To výhružné vrčení bylo podle něj docela úsměvné. Vždy jenom na podrážděného vlkodlaka pokynul hlavou zdobenou pro něj tolik specifickým kloboukem . provokovat Shina se zdálo být dobrým zpříjemněním jinak pošmourného Britského dne.
Márnici, kde se nacházeli, však nebylo poznat, jaké počasí panuje. Nacházela se v podzemí s naprostou absencí oken. Ajovi plížil po zádech až ke krku studený pot. Připadal si jako zvíře v kleci. Nejraději by ty pomyslné mříže rozsápal a osvobodil se. Zahloubán do sebe málem přeslech odpověď Nemesis.
"Klidně můžeš jít ven remcadlo. Počkej v autě." Což byla pro vlkodlaka propustka na svobodu. Aj mu tiše záviděl, už v zachování vlastního čichu. Konverzační látky štípaly v nose a pálily v očích. Aspoň pro někoho jako je on. Jak to ona dokáže vydržet? Shin nelenil a vyklidil pole. Tak nejrychleji dokázal. A jak mu záviděl.
Stačilo už jenom pár kroků, než Aj spočinul spolu s Nemesis před zřízencem zdejší márnice.
"Zvláštní agent Nemesis Hunt. Jsme tu z pověření vedení FBI. Přišli jsme hledat tělo té dívky nalezené včerejšího rána." Nemesis nacvičeným pohledem ukázala falešný průkaz agenta FBI. Šlo o mistrovskou práci nerozeznatelnou od originálu. Zřízenec se jenom zamračil. Jaká esa ti dva mají ještě v rukávu?
"Co dělá agent FBI tady na ostrově?" Zřízenec byl nedůvěřivý. Jenomže ani Nemesis se nenechala zastrašit. Jako pravý agent. Role hodná Oscara.
"Máme zde podezření na sériového vraha. Více informací bohužel nesmíme prozradit. Přísně tajné. Jistě chápete." Zřízenec něco nepříjemného zamumlal. Nakonec je však zavedl do místnosti, kde uchovávají těla nebožtíků, než nastane jejich čas. Buď na pitvu, nebo odvezení do pohřebního ústavu. Za pomocí jmenovek nalezl správný chladící box. Otevřel jej.
Dívka vypadala klidně, jako kdyby spala. V uvolněném obličeji na první pohled nebylo poznat, jaké hrůzy musela před svoji smrtí prožít. Nemesis musela ocenit důkladnou práci při rekonstrukci zničené dutiny břišní. Teda alespoň podle toho co jí Shin vyprávěl. Lovkyně se nejdříve zaměřila na pitevní zprávu. Zprvu podrobnosti aby nebyla překvapená při pohledu na napáchané škody. Tím doufala v menší šok. Aj naopak jako první prohlédl tělo. Hledal jakékoliv známky po napadení nesmrtelnou bytostí. Cokoliv co obyčejně člověk nehledá.
S každým prohledaným centimetrem Ajova frustrace narůstala. Hledal, co nejvíce mohl. Kromě směsici zvířecích zubů, drápů a lidského činění. Takže tu dívku napadl člověk se zvířetem. Což byla záhada, která se však dala obyčejným člověkem racionálně vysvětlit. Pro někoho jako Aj, který se pohyboval, teda vlastně stále pohybuje mezi upíry to začíná být podezřelé. Naopak Nemesis by dokázala vyjmenovat rovnou několik nesmrtelných, kteří by to mohli udělat.
"Ve zprávě je něco zajímavého?" Nemesis zaklapla složku s pitevní zprávou. Při pohledu na mrtvou dívku se neubránila mírnému oklepání. Ani při prvním pohledu, ano při přečtení zprávy se nedokázala zbavit pocitu, jenž by mohla popsat jako strach. Zakroutila hlavou.
"Nic, klasický balík z vidlákova... bože, na ten doktorský škrabopis aby člověk měl normálně doktorát z hieroglifů." Dívčino blrblání pod vousy Aje upřímně pobavilo. "Smrt klasifikoval jako roztrhání zvířetem. Prý ta chudinka utíkala před divokým psem a nabodla se na ten plot. Dále už klasická pohádka o Červené Karkulce."
"Takže vůbec nic? Ani podezření?" Aj pozvedl pohled od mrtvé dívky. klobouk, který držel v ruce si opětovně nasadil na hlavu. "Při prohledání taky nic. Pokud tam nějaké stopy byly, tak to ten doktor slušně zprasil." Nemesis si jenom odfrkla.
"Vesnický doktor, co jiného čekat. Ještě nějaké přání?"
"Myslím, že asi nic. Půjdeme?" Aj tu nechtěl dlouho zůstávat. A napružený vlkodlak před budovou je jenom jeden z mnoha důvodů. Počkal na Nemesis až uloží dokumenty zpět na své místo a tělo nebožky dívky zpět do boxu než si pro ni přijde rodina. Byl to smutný pohled. Tak mladý život a tak krutě ukončen. Aj si v duchu přísahal, že jestli se mu to monstrum co to provedlo, ať už se jednalo o cokoliv, zardousí ho vlastníma rukama. Nebo mu přivodí osud tak krutý, že i peklo je procházka růžovým sadem.
Při zpáteční cestě ven před budovu nemocnice nepromluvili jediné slovo mezi sebou. Každý utopený ve svých myšlenkách. Jenom tiché zaskřípění zubů, jak Aj pevně tiskl obě čelisti k sobě. Válka, tajné mise, cestování i vězení ho naučili neukazovat své emoce. Při pohledu na tu dívku jako kdyby všechny hráze popraskaly a povolily tu ohromnou vlnu potlačovaného vzteku. Nevšiml si, že ho lovkyně se zájmem sledovala. Jenom nechápal co je na něm tak zajímavého.
"Něco se děje Nemesis?" lovkyně sebou trhla. Připadala si jako malá holka přistižená při činu. Trhavě zakroutila hlavou. Přece nemohla říci, že jí ten jeho obličej přijde nějakým záhadným způsobem povědomý. Sykavě se nadechla. Tím získala pár sekund k dobru na pořádné promyšlení odpovědi.
"Ale nic, jenom mě zaujal ten zvuk." Nemesis to skřípění zubů sotva zaslechla, ale pro její uši není snad nic nemožné. Jenom se v duchu mlátila do čela, jakou pitomost to vypustila z úst.
"Ach ano, zapomněl jsem. Máte mnohem lepší sluch než ostatní. Pořád na to zapomínám." Aj vypadal klidně a vyrovnaně, proto si lovkyně myslela, že ji na tu malou lež skočil jako rybička na vějičku.
Malá dívenka capkala po dlouhé bílé chodbě s plyšákem větším jak ona sama. Bázlivé ocelově šedé oči se rozhlížely kolem sebe. Se zvědavostí nakukovala do velkých oken od bílých pokojů. Což se trochu vymyká, ale taková prostě byla. Jenom sem tam se stereotypní bílou rušila jiná barva nebo nějaké osobní věci. Jako například u dívenky, měla medvídka tmavě šedé barvy s modrými doplňky.
Zvídavě nakoukla do dalšího okna, od pokoje číslo tři. Od doby, kdy Oliver odešel jinam, jak jí to řekli zaměstnanci, byl prázdný. Nakouknutí do pokoje už bylo jenom zvyklostí. Dnes ale bylo všechno jinak. Vykulila svá velká očka. Pokoj nebyl prázdný. To bylo zvláštní. Rozhodla se to prozkoumat a zjistit, kdo ho obývá. Kukadla navrh hlavy pozorovala muže ležícího na stereotypně bílé posteli. První váhavé krůčky směr pokoj.
Klika se posunula neslyšně směrem dolů. Nejdříve se objevila záplava platinových vlasů a pak i šedé oči. Mladá holčička koukla napravo i nalevo. Nechtěla zahlédnout žádného doktora, nechtělo se jí odpovídat na velké množství otázek, kterými ji v poslední době častovali až moc. Krok, sun, krok. Další nejisté pohyby nožek, které směřovaly k posteli. Úpěnlivě sledovala muže, přitom pevně svírala uzounkými ručičkami plyšového medvěda. Její jedinou hračku. Muž měl oči zavřené, vypadal, že spal. Přesto nebylo jisté zda o přítomnosti děvčátka nevěděl už dávno.
"Tohle je Oliverova postýlka." Kníklo děvčátko ustrašeně. Velkého medvěda držela stále těsně u drobného tělíčka hrajícího téměř celé škály barev díky početnému množství modřin v různých stádií.
Muž líně rozlepil oči. Unaveně otočil hlavou na malou holčičku. Už jednou ji viděl. Při prvním dnu, kdy do tohohle ústavu vstoupil. A jaký čas uběhl neví. Vše mu splývalo do jednoho neurčitého chuchvalce.
"Co tady děláš maličká?" Už se chtěl zeptat poprvé. V tu chvíli kdy mu ukázala to tetování. Tehdy je bohužel dělilo bytelné sklo.
"Tohle je Oliverova postýlka." Nedalo se jenom tak děvčátko obít. Což ho fascinovalo. Její odvaha byla hodna smeknutí klobouku.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama