Prozření [16]

14. září 2014 v 20:14 | Maya Maylu |  Trilogie Spiknutí

XVI.

Brigstone bylo ideální městečko. Pokud tedy jste důchodce nevyžadující moderní technologii a máte v zálibě zahrádkaření anebo jste nadšený farmář. Nemesis obdivovala staré, ještě poctivě stavěné, cihlové domy. Zahrádky byly taktéž udržované. Jedinou vadou na kráse byly rozbité chodníky a silnice. Na ty asi v městské pokladně nezbylo dostatek peněz. Těžko uvěřit, že tahle vesnická krása do pěti let zmizí. Místo okrasných zahrad tu vyrostou obchodní centra a místo luk rozlehlá patrová parkoviště. Brigstone zanikne.
Nemesis si přivoněla k divoké růži. Keře se světle růžovými květy rostli všude. A krásně voněly. Teď si nemusela hrát na krutého zabijáka. Teď byla jenom obyčejný člověk, kterým se toužila stát.


"Měl byste si vyprat oblečení, pane Marlloon. Jste cítit po levném pivu a kouři." Ze stínů vystoupila osoba dotyčná. Aj si klobouk stáhl hlouběji do čela. Včera večer trochu přehnal s konzumací alkoholu a jeho oči, podrážděné velkou dávkou koře, protestovaly nad množstvím světla. Pomalu přistoupil k ženě stojící u kamenné zídky. S květem růže v ruce vůbec nevypadala na své povolání. Křehká a jemná dívka na odpolední procházce, ne bojovník.
"Později dám na vaše rady. Ale proto tu dnes nejsem."
"Ano, ta záhadná zpráva, kterou jsem dostala. Moc mi toho však neřekla. Povězte mi, co máte na srdci, pane Marlloon?" Nemesis se rozhodla používat mírný melodický tón hlasu. S tím vytříská více informací. Podle zprávy má tenhle muž nějaké informace ohledně jejich případu.
"Věřte mi, na srdci toho mám více než dost. Ale jsem ti proto, abych vám nabídl příměří a spolupráci."
"Ale nepovídejte."
"Jde o to, že má práce a vaše práce spolu úzce souvisí." Pomalým krokem procházeli kolem roztodivným zahrad a domů. Na první pohled nebudili moc velkou pozornost.
"Zjistil jste nějaké informace ohledně našeho případu?"
"Spíše spojitosti." Aj si povzdechl. Nesnášel tohle ostražité tančení kolem hlavního tématu. Sice v tom uměl více než dobře chodit, ale začínal být unavený. Nejednou zatoužil vrátit se zpět do klidu své potemnělé cely.
"Řekněte mi jeden dobrý důvod proč vám věřit. Spolupracujete s upíry."
"Existují upíři a upíři. Mladí upíři, krátce po proměně, kteří jsou opití vlastní mocí a myslí si, že jsou neporazitelní. Takový se zdržují ve velkých městech a jsou nebezpeční pro lidskou populaci. Pak tu jsou ti druzí upíři, starší a rozvážnější. Většinou se zdržují v rodinách a nedělají tak okaté problémy."
"Stejně existují vlkodlaci a vlkodlaci." Nevěděla, proč ji na mysl vyplul okamžitě obrázek usměvavého Shina.
"Ano, i když musím přiznat, že ten váš kousek je opravdu unikát. Ještě jsem neviděl jedince, který si dokáže zachovat lidskou podstatu i po proměně. Přibližuje se spíše ke kožoměnci než k vlkodlakovi." Na tom něco bylo. Nikdy se nezajímala o Shinovu minulost. Pravda, ze začátku byla zvědavá, ale jakmile zjistila, že pro něj to téma bylo bolestivé, okamžitě přestala. Nemesis stejně žila přítomností. Podstatné bylo tady a teď, minulost byla nezajímavá a budoucnost nejistá.
Aj pozorně sledoval dívčino rozpoložení. Cítil z ní nejistotu. "Zvažte moji nabídku. Proberte to i se svými společníky. Na tomhle čísle mi potom nechejte vzkaz." Podal Nemesis malý umaštěný papírek, poctivě složený do malého čtverečku.
Nemesis papírek rozbalila. Zběžně pohlédla na shluk čísel. Tohle nebylo číslo mobilního telefonu. "Kam je to číslo?"
"Do místní hospody. Nechci riskovat odposlouchávání. Věřte mi. Toužím znát pravdu. A zaměstnavatelé o tom nemusí nic vědět."
"Dobrá, proberu to s ostatními. A pak tedy nechám zprávu v té hospodě, i když se mi to zrovna nelíbí."
Došli na dlážděné náměstíčko. Nemesis tiše zaklela. Chůze po kočičích hlavách v tenkých plátěných botách byla nepříjemná. Sem tam některý kámen, zjevně mladšího data, jelikož nebyli poškozené nepříznivým počasím a neměli tudíž obroušené hrany, se zařezávaly do tenké podrážky. Jako baletka našlapovala na jednotlivé oblázky.
"Měj se na pozoru. Nebezpečí číhá za každým rohem. Loučím se a čekám na brzkou odpověď." Aj zmizel stejně tajemně, jako se objevil. Nemesis to však neřešila.
Ať si mizí, kam chce.
Zazvonil telefon. Proč já tu krabici sebou neustále nosím? Pomyslela si Nemesis podrážděně. Nikdy nebyl zastáncem moderních technologií. Zkráceno, nebyla technický typ. S odporem hleděla na přístroj značky Samsung s dotykovým displejem. Na obrazovce se objevilo číslo a jméno. Volal ji Loise.
Co jenom chce?
Skepticky zmáčkla tlačítko příjmu hovoru (musela provést několik pokusů, protože s telefonem neuměla a ta krabice chtěla reagovat).
"Prosím?" zavrčela nepřátelsky, jakmile přiložila přístroj k uchu. Po minulém rozhovoru netoužila po dalším.
"Halo? Nemesis?"
"Jo, jsem to já."
"Jo, hele. Mluvil jsem o tobě na velitelství. A hádej. Našel se jeden člověk, který tě zná." Nastalo dramatické odmlčení. Odmlčení, za které by Nemesis nejraději zabíjela. "Říká ti něco jméno Owen Blain?"
Lovkyně se musela zamyslet. To jméno odněkud znala. Pamatovala si ho. Bylo to jméno jednoho z lovců z mezinárodní mise na Sibiři.
"Ano, něco mi to říká." Jméno i misi si pamatovala, ale jho obličej si nedokázala přesně vybavit.
"Jo, on si na tebe taky pamatuje. Hele, nevadilo by ti, kdyby ses s ním na pár hodin sešla?" Možná by mohla získat nějaké informace. Ale, už ji na mise leze na mozek. Pár hodin by obětovat mohla.
"Nu dobrá. Proč ne? Ráda ho uvidím a zavzpomínám na staré dobré časy." Zasáhla ji vlna sentimentality. Připadala si jako měkota. Jenom se ještě rozsypat jako domeček z karet.
"Mohla bys zítra?"
"Jo, mohla."
"Owen ti zavolá. Dal jsem mu tvé telefonní číslo. Prý kolem druhé dorazí do Brigstone."
"Děkuju, bude se na něj těšit."
"Zatím a omlouvám se za vyrušení."
"V pořádku, nic se nestalo. Zatím." Hovor byl u konce. Telefon putoval zpět do kapsy lehkých kalhot. Tak teď má rovnou dvě zprávy pro zbytek týmu. Slunce příjemně hřálo. Ale její mysl okupovala temná mračna.
Na náměstíčku nebylo živáčka, teka kromě mourovaté kočky vyhřívající se na lavičce. Mohla si zavzpomínat na misi na Sibiři. Byla to její první zahraniční mise.
"Tak na naše tupá vedení." Půllitr s pivem pozvedl statný mladík s Africkými geny. Když se usmíval, zářily jeho dvě řady čistě bílých zubů v čokoládové pleti až nepřirozeně. A že se usmíval neustále. Ostatních šest členů si s ním připilo. Jednou z nich byla Nemesis. V Alianci lovců patřila mezi nováčky, sloužila teprve prvním rokem. Přesto byla poslána na mezinárodní misi.
Říkali jim sedm statečných, sedm lovců ze sedmi různých zemí. Vysadili je na pustém území Sibiře s úkolem vystopovat a zlikvidovat nebezpečnou skupinu upírů.
To se stalo před týdnem. A nyní oslavovali úspěšné splnění mise. Hlavní zásluhou Anny, drobné dívenky pocházející z Ruska. To co dívka ztrácela na fyzických proporcích, to vynahrazovala myšlením. Její vědění v oblasti počítačových technologií byly nepřekonatelné. To ona je vystopovala, pomocí několika satelitů, ale v tom se Nemesis nevyznala.
"Kéž nás konečně vyzvednou z tohohle nepříjemného mrazáku. Už se nemohu dočkat, až se budu pěkně v teple válet doma na Sardinii."
"Jo, jasně Quinne. O ničem jiném si nám tu ten sakra dlouhej tejden nevyprávěl."
"Tobě se to říká Anne. Ty tu vlastně žiješ. Ty jsi na tu zimu zvyklá." Nemesis mlčky sledovala mírnou roztržku mezi severskou kráskou a Italským gigolem, jak si Quinna v duchu pojmenovala. Jako jedna ze dvou dívek na misi nebyla ušetřena jeho flikovacích návrhů. Ale jenom s jednou osobou ze skupiny se cítila opravdu bezpečně. Jak během mise tak i během přípravných táborech. Owen Blan byl tichý Angličan. Když si s ním Nemesis povídala, cítila se příjemně. Owen měl příjemný melodický hlas.
"Nemesis, řekni tomu Taliánskýmu pitomci něco. On si ze mě dělá neustále srandu." Anne se omotala kolem světlovlasé lovkyně. Ačkoliv byla starší než Nemesis, chovala se jako malé děcko a nevynechala žádnou příležitost, při které mohla druhou dívku pevně obejmout.
"Quinne, nech prosím Anne na pokoji. Už to nebude dlouho trvat a každý bude v pohodlí doma." Vmísil se do rozhovoru Owen. Z toho věčného pofňukávání ho začala bolet hlava.
"Ale nebruč, Angličane. Teď se slaví."
Propuklo hlasité veselí. Nic pro Nemesiny uši. S omluvou se vytratila ven z chaty, která sloužila jako jejich provizorní základna. Okolo nebylo nic kromě sněhu a stromů. Ven hluk tolik nedoléhal, proto se tam odebrala. Milovala klid. A už se nemohla dočkat Scada. Jeho sarkastické poznámky tu chyběly.
"Taky jsi uvnitř nemohla dýchat?" Nemesis leknutím nadskočila. To Owen ji vyděsil. Připlížil se vzadu jako duch. Málem ji z toho kleplo.
"Fuj, ty jsi mě ale vyděsil."
"Promiň." Owen přišel blíže. "Zodpovíš mi moji otázku?"
"Jistě. Jo i ne. Uvnitř je dusno, ale hlavní důvod proč jsem tak zbaběle vzala nohy na ramena, byl ten hluk. Mám radši klidnější prostředí." Mladík se usmál.
"Vy Američani jste, ale zvláštní. Myslel jsem, že jste spíše... jak to jenom slušně říct... energetičtější. Nevynecháte žádnou příležitost oslavovat. Ale ty ne. Ty jsi spíše samotářský typ. Zmatku a hluku se vyhýbáš jako čert kříže." Nemesis se usmála, ten Angličan ji znal všeho všudy tři týdny, přesto odhadl její povahu na jedničku. "Ale asi to platí jenom pro některé jedince. Ty jsi toho jasným důkazem."
"Teď nevím, jestli to mám brát jako urážku nebo jako poklonu."
"Jako poklonu, samozřejmě. Jsi zajímavá osoba. Byl bych rád, kdybych s tebou mohl ještě jednou spolupracovat."
"Ale kuš, ještě se budu červenat. A kdo ví, třeba se ještě jednou setkáme. Cesty osudu jsou nevyzpytatelné. I když se naše vedení nemá příliš v lásce." Ledový vítr štípal na obnažené tváři mladé lovkyně jako malinkaté jehličky. Díky tomu dostaly dostatečně červený nádech. Od úst vycházely obláčky páry. Owen na ni nevěřícně hleděl. S pohledem na nízký věk mluvila neuvěřitelně moudře. Jako kdyby byla starší než ve skutečnosti vypadala.
Zaklepala hlavou. Kočka, která se vyhřívala na slunci, uraženě zamňoukala a zmizela za kamennou zídkou. Ještě pár okamžiků slyšela postupně se vzdalující kočičí prskání. Nikdy neměla Nemesis tyhle tvory příliš v lásce. Pro ni byli jenom prskající koule chlupů. Ostražitě sledovala mizejícího tvora. Cítila přítomnost někoho dalšího. Nebyl to zápach, spíše pocit, intuice. Něco ji sledovalo. Záda polil studený pot. Nesnášela tyhle pocity. Nenáviděla se, když se musela bát jako člověk.
Bojovala s nutkáním zakřičet. Okřiknout, toho neznámého. Nakonec se udržela. Jakoby nic a pokračovala v cestě zpět na farmu. Jestli ji vážně někdo pronásleduje, nesmí na sobě nechat nic znát a nic prozradit.
Klid Nemesis, dělej, jakože sis ničeho nevšimla. Chovej se naprosto normálně. Nic se neděje. To se ti všechno jenom zdá. Jenom ti z toho všeho ruply nervy.
Kroky co nejnápadněji zrychlovali své tempo. Nemesis po celou dobu cesty cítila v zádech něčí pohled. Ale jak se otáčela sebevíce, nikoho nespatřila.
Vtíravý pocit však neustával. Ba naopak, sílil. A každou chvilkou bylo odolání touhy otočit se a utéci těžší a těžší.
Nádech, výdech. Nádech, výdech. No tak Nemesis. Nejsi přece žádná baba. Kolikrát si se v podobné situaci objevila. Tak se nechovej jako vystrašená slepice.
Pozvedla hlavu trochu výše. Snažila se vypadat sebevědomě. Neohroženě. Prostě jistá si v kramflících. A snad se jí podařilo.
A oddechnout si mohla, až když za sebou zavřela dveře od jejich provizorního bydliště.
Nemesis se naposledy otočila na všechny zúčastněné. Konečně nastal poslední den, pro ně ne moc příznivé, akce v nehostinné a mrazivé Sibiře. Pevněji se zachumlala do péřové mikiny s měkkou kožešinou okolo límce. Už se nemohla dočkat, až nastoupí do štábního vrtulníku směr Severní Amerika. Přesto se chtěla se zbytkem rozloučit. Podívala se na zbylých šest lovců. Prohlížela si jejich exotické rysy a snažila si je vrýt do paměti, aby na ně nikdy nezapomněla. I když si nese několik upomínek. Jako například společnou fotografii.
"Tak..." lehce vzdechla. Loučení nikdy nepatřilo mezi její silné stránky. A neměla daleko k pláči. Za tu dobu si k nim stihla vytvořit křehké pouto přátelství. Hlavně v době kdy si museli navzájem krýt záda. "... tohle je myslím, že sbohem. Pracovalo se mi s vámi dobře." Lehce se pousmála. Ostatní ji ten úsměv oplatili.
S každým si potřásla ruku na rozloučenou. U jednoho člena se však zastavila. Pousmála se.
"Budu ráda, když se ještě někdy uvidíme." Lehce naklonila hlavu na stranu. Owenovi oči zářily jako dva smaragdy. Drahokamy plné optimismu a pochopení.
"Nápodobně Nemesis, a byl bych rád, aby to naše setkání bylo neseno v klidném duchu plného příjemných vzpomínek na toto nehostinné klima."
"Teda Owene, tohle byl tvůj nejdelší proslov, co jsme tu od sebe slyšeli." Z hloučku lovců se ozval tichý chichot. Ostatní lovce to příjemně pobavilo.
"Jo, jsem si toho vědom." Nakonec i on se usmál. Přitáhl si, oproti jeho velké váze, drobné tělíčko k sobě do posledního obětí. Poslední rozloučení. Pak už se mohla otočit a nastoupit do své helikoptéry. Sice létání neměla v lásce. Bohužel se jednalo o jediný relativně dobrý způsob dopravy do své rodné vlasti.
Poslední zamávání. Poslední pohled na přihlížející hlouček. Pak už se to velké železné, několika tunové monstrum vzneslo do vzduchu. Burácivý zvuk rotujících lopatek jí drásalo uši i přes nasazená sluchátka. Teď už ji zbývalo jenom modlit se, aby přistáli co nejdříve.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama