Prozření [10]

13. září 2014 v 14:38 | Maya Maylu |  Trilogie Spiknutí

X.

Byla už tma, přestože staré věžní hodiny na náměstí ukazovaly teprve půl šesté. V Brigstoneu se stmívalo rychle. Nevadilo mu to, vlastně byl rád, že se stíny prodloužily a on je viditelný jen v matném zlatém světle blikající lampy. Ulici, kde se právě nacházel, si pamatoval jen mlhavě. Právě tady proběhlo to podivné setkání, na které málem doplatil. Pohodlně se opřel o nejbližší zeď, a zatímco v duchu probíral události posledních dní, uběhlo něco přes tři hodiny. Jeho čekání přerušily jen dvě spěchající dívky a toulavá kočka, co se uvelebila u jeho nohou. Neměla se čeho bát - sám byl chladný jako stěna za jeho zády.
Teprve kolem desáté ucítil cizí přítomnost. Nebyla to vůně, ani typický závan lidského tepla - osoba vedle něj působila spíš jako otevřená lednička. Neotočil se. Že si je vědom cizího příchodu dal najevo jen delším mrknutím. Dotyčný to poznal. Vzápětí bylo slyšet šramot a kroky, jak se postava přestala skrývat - přicházela zprava, těsně podél zdi, ale bez toho, aby se o ni byť jen otřela.


"Čekáte dlouho?" Otázal se mladý, mužský hlas.
Aj mu věnoval letmý pohled. Zahlédl tak bledý obličej, skrytý pod kapucí sportovní bundy. Že jde o příslušníka upířího druhu nebylo poznat v očích nebo v hlase. Spíš, jakoby celá tvář byla jenom herecká maska a každý náznak emocí jen značkou ve scénáři.
"Dnes mám čistou hlavu. Rád bych si promluvil s Matkou."
Upír se opřel vedle a nabídl Ajovi cigaretu, ale nakonec si nezapálil ani jeden. "Proč se o nás zajímáte, sire?" zeptal se. "Je nás na celém světě pár milionů a spousta žije v mnohem větších rodinách. Čím jsme tak zajímaví?"
"Nevím a ani nemám za úkol to zjišťovat." odpověděl Aj.
"Přesto si chcete promluvit." zkonstatoval upír.
"Myslím, že je za tím vším mnohem víc, než si oba myslíme. Proto chci mluvit s Matkou."
"Zrovna s ní?" Upír zkrášlil otázku pohrdavým odfrknutím a odtrhl se od stěny. "Tak dobře - ukážu vám ji. Ale že vám odpoví na všechny dotazy, to nezaručuji!"
Vydali se pryč městem, podle času se museli dostat až někam na okraj, protože ulice notně prořídly a ke konci cesty minuli jedno opuštěné hospodářství. Když se ocitli z dosahu světelného znečištění, upír si sundal kapuci a Aj si jej mohl lépe prohlédnout. Měl bledou, velmi souměrnou tvář a světlé, skoro bílé vlasy. Museli ho proměnit někdy ve dvaceti, ale jeho způsoby a držení těla poukazovaly na někoho mnohem staršího.
"Jak se jmenujete?" zeptal se Aj po chvíli.
"Oh, omluvte mé způsoby - jsem John," představil se dodatečně. "ale přeslechl jsem i vaše jméno, pane…"
"Marlloon."
V tu chvíli John nepatrně zpomalil, aby mohl nahlédnout Ajovi do tváře. Upíři na svá příjmení ze zásady zapomínali. Proměněný člověk byl obvykle prohlášen za mrtvého a už mu bylo k ničemu. "Ach tak..." dodal John nakonec a pousmál se. "No, myslím, že tu budou i nějaké otázky na vás. Pojďte."
Další větev ošlehla dívčinu tvář. Bělovlasá lovkyně zaklela. Dnes už vážně nic nešlo podle plánu, tenhle výhled ji byl čert dlužen. Obratně se vyhnula další o trochu větší větvi. Byla noc, tma jako v pytli což nepomáhalo k orientaci v okolním prostředí. A místní les byl nebezpečím přímo přehuštěné. Dokonce málem spadla do pytlácké pasti. Tři metry před ní mezi kmeny pokroucených dubů se mihl stín. Zase tomu přišla na stopu. Že to ale trvalo.
To co Nemesis sledovala už delší dobu, bylo zatraceně rychlé. Ano uvažovala o tom v třetím rodě, protože nemohla plně definovat jak pohlaví, tak i druh toho tvora. Na první pohled se to zdálo být humánního typu, ale později, když se k tomu dostala blíže, to ihned zavrhla. Tělo, ač z něj vždy spatřila jenom siluetu, bylo podivně zkroucené a proporce některých částí těla jako ruce nebo hlava až nemožné. Sledovalo ji při práci před farmou. Nejdříve si myslela, že se jedná jenom o divou zvěř.
Jenomže zvědavost ji nedala a tak se vydala k místu kde "to" bylo. Při prvním setkání si Nemesis myslela, že se jedná o špatný vtip. Neidentifikovatelná věc vyskočila z úkrytu jako zajíček. A mířila si to rovnou do lesa. Neváhala a vydala se za tím okamžitě.
A teď v tom byla sama. Její partneři ve zbrani měli na práci jiné věci a ani jeden z nich se v Brigstone nezdržoval. Nemesis se nad sebou samou od srdce zasmála. Sledovala doposud neznámou hrozbu neznámého druhu ozbrojena jenom jednou pistolý značky Desert Eagle se třemi zásobníky po devíti nábojích. Kdyby to jenom tušila, vyzbrojila se na to zatloukání hřebíků o trochu více.
Jako za starých dobrých časů. Už jenom chybí Danteho absolutně nulový smysl pro humor. Dante býval její první lektor, když se přihlásila do aliance lovců. Vždycky ji a pět dalších rekrutů hnal do nebezpečí po skromnu vyzbrojeni nebo také vůbec. Nejednou se stalo, že šli lovit upíry jenom s jedním loveckým nožem.
Pomalu obcházela mohutné kmeny borovic. Zdálo se, že čím hlouběji do lesa vcházela, tím mohutnější kmeny stromy měli. Anglické dřevo hospodářství se do těchto končin asi hodně dlouho nepodívalo.
Opatrnosti nebylo nazbyt. Zaprvé všude byla tma jako v pytli, její geneticky upravený zrak, ale i té černo černé tmě dokázal rozeznat obrysy až na vzdálenost pěti metrů. Poprchávalo, jako každou noc. A za boha nemohla naleznout svoji kořist. Něco uvnitř jí říkalo, že je blízko, ale ani ho necítila a ani neviděla. Orientovala se jenom podle slabého praskání větviček a mírného dusotu, které bestie vyluzovala.
Nejraději by celé tohle šaškování po lese odpískala a šla se domů konečně vykoupat. Piliny ji na zpocené kůži nepříjemně svědily a to se ani nezmiňovala o nevábném zápachu. Jenomže ji v tom bránila jedna podstatná věc, její vlastní hrdost. Nesnášela útěk z boje.
"Takže, zelenáči. Teď do vás natluču základy lovu. Přihlásili jste se do aliance, abyste chránili lidstvo před bestiemi. A ne aby, jste se stali jejich potravou. Takže. Pozor!" Šest rekrutů se v mžiku sekundy postavilo, jakoby spolkly pravítko. Nemesis stála na konci řady. V této skupině byla jediná holka. Zbylí mladíci věkově mezi dvaceti až třiceti lety byli samý sval a Nemesis si mezi nimi připadala jako zahradní trpaslík. Ale pozornost teď upírala na muže před sebou. Pomalu přecházel sem a tam. Mohl měřit dobré dva metry a vážit sto kilo, nutno podotknout, že na sobě měl samé svaly a žádný gram tuku. Nejvíc ji však fascinovalo množství jizev posetých po obličeji a pažích.
Od starších rekrutů se dozvěděla, že se jmenuje Dante a je nejstarším členem aliance ve zbroji.
"Pravidlo číslo jedna: Buďte tišší než vaše kořist. Pokud se pohybuje neslyšně pohybujte se ještě neslyšněji. Pro úspěch každé mise hraje moment překvapení. Pokud ho pokazíte, můžete si potom maximálně zavolat pohřebáky.
Pravidlo číslo dvě: Chovejte se jako kořist. Vžijte se do ní. Myslete jako ona. A předvídejte její pohyby.
Pravidlo číslo tři: Využívejte jejich nedostatků ve váš prospěch. Pokud bojujete s vlkodlakem dostaňte ho k vodě. Každý přece ví, že vlkodlaci nemůžou plavat.
Je Vám snad něco k smíchu kadete Novaku?" Dante přistoupil k jednomu z chlapců, který stěží zadržoval smích. Nemesis zaslechla, že si potichu vyprávějí nemístné vtipy.
Nemesis zatřásla hlavou, aby okamžitě zahnala vzpomínky opět tam, kam patří. Pohřbené hluboko v mysli. Jednu dobrou věc to, ale přineslo. Při vzpomínce na tři základní pravidla lovu a'lá Dante se jí v mysli zrodil menší plán. Pravidlo jedna nikdy v životě nesplní. Ač se snažila sebevíce, vždy si Nemesis počínala jako slon v porcelánu.
Pravidlo dvě bylo taktéž na houby. Neměla ani páru proti čemu to vůbec stála. Natož netušila jak se má do něj vžít. Ale ta poslední, třetí možnost by se dala využít.
Při pozorování Nemesis zjistila, že to má neobvykle zkroucené ruce, takže by pro něj eventuelně šplhání po stromech mohlo dělat značné potíže. U Nemesis to byla zase ta největší přednosti. Díky své malé výšce a vrozené mrštnosti pro ni šplhání bylo hračkou.
Nahoru do korun stromů to šlo velmi hladce. Stačilo si najít vhodný kmen s nízko položenými větvemi a bylo to. Tím Nemesis získala i patřičný rozhled po okolí. Přeskoky ze stromu na strom už byla o něco těžší práce, při které si Nemesis připadala jako přerostlá veverka, ale vyplatilo se. To nalezla téměř okamžitě. Velké tělo se krčilo za mohutným spadnutým kmenem borovice. A pak už stačilo jenom vystřelit.
Ocitli se před menším, opuštěným domem. Secesní fasáda se pomalu hroutila, v červené střeše zely díry a vytlučenými okny létali dovnitř holubi. Výjimkou byly poškrábané dveře, které i přes stáří domu vyhlížely dost neoblomně. John je však otevřel jediným strknutím a vstoupili do potemnělé haly. Tam, na nábytku přitaženém kdo ví odkud, sedělo asi pět mladíků, s nimiž měl Aj už tu čest. Jakmile spatřili Johna, ztichli a jakoby se stáhli do sebe, ale přesto ucítil jejich bodavé pohledy. Tiše je minuli a John otevřel dveře do menší místnosti, dřív pravděpodobně kuchyně.
Aj kývl směrem k hale. "Co jsou zač?"
"Ta děcka?" zeptal se John posměšně. "Swenn si myslí, že je vychová. Bože, je tak staromilský!"
To už otevřel menší dvířka, ukrývající kamenné schodiště, vedoucí dolů do sklepa. Ten byl ale notně rozšířen o jakýsi podzemní komplex, jehož rozsah nebyl Aj sto odhadnout.
"Jak dlouho to tu je?" zeptal se, když následoval Johna už třetí úzkou chodbou.
"Taky Swennova iniciativa. Dal to vykopat během studené války. Tenkrát se tomu ještě nikdo nedivil." vysvětlil upír a otevřel dveře úplně na konci.
To, do čeho vešli, bylo nejspíš původně pojato ve smyslu protiatomového krytu, ale zařízeno jako směs všech módních a uměleckých stylů za poslední dvě staletí. A mezi tím vším se objevovaly a ztrácely postavy jeho obyvatel, jejichž zájem o Aje se projevoval v pokusech pohlédnout mu do očí. Byly tu stolky na šachy, celá knihovní stěna, piáno zahrabané pod hromadou notových osnov. Nechyběla televize a starožitný gramofon. Vzadu zahlédl malířský stojan a obrazy na stěnách, jejichž široká plátna tonula ve tmě. Obyvatelé téhle podzemní nory se asi dost nudili. Prošli uličkou uprostřed a za chvíli už John otevřel jediné dveře v protější stěně.
"Buďte opatrný," dodal k Ajovi, s rukou na klice. "je tam už pár měsíců. Grace, drahá, máš návštěvu!"
Uvnitř byla tma; dokonce i s absencí osvětlení v celém podzemí, takhle se zdála být jaksi hustší a dusnější; přesto se Ajovi povedlo zachytit alespoň nehybný obrys malé postavy, obrácené tváří ke stěně. V odpověď se ozval dívčí hlas, zlobný a jedovatý. "Nechci nikoho vidět!"
"To nic," promluvil John utěšujícím tónem. "je nový. Přišel tě pozdravit."
Teprve tato skutečnost donutila Grace - Matku -, aby alespoň obrátila hlavu. Cítil, jak se jím provrtávají její bodavé oči. Chvíli bylo ticho, potom se ozval zvuk, jako škrábání omítky. Ve skutečnosti to byly její nehty, které zarývala do stěny a u toho nenávistně syčela: "Zab ho! Zab ho!"
Aj to nehybně sledoval, naprosto zhypnotizovaný sílou jejího hlasu. Naštěstí ho John vystrčil z místnosti a zabouchl dveře dřív, než se rozhodla proměnit svá slova v skutky. Obrátil se na užaslého Aje s poněkud omluvným výrazem. "Má teď jeden horší den - um, týden… tak, chcete jí ještě něco říct?"
Zavrtěl hlavou. "Jak je stará?"
John pokrčil rameny. "Patnáct, před hodně dávnou dobou." Pomalu se vydali zpátky - John Aje nasměroval ke kulatému stolku, obklopeném několika křesly. "Víte, proč jí říkáme Matka? Proměnila většinu z nás - nebo alespoň ty, co nás proměnili. Svého času zdědila pořádný kus půdy včetně Bristoneu. Ale už jsme jí zbyli jenom my."
Aj se trochu váhavě posadil - z té zvláštní návštěvy neměl dobrý pocit a byl nerozhodný. Zůstávat tu déle se mu nechtělo. "Je blázen…" usoudil.
"Správně," přikývl John. "Patnáctka, ve které se míchá puberta se stařeckou demencí."
"Musí mít deprese," dodal. "Z tak dlouhého života určitě."
"A vy?" ozval se nesmlouvavý ženský hlas a za Ajem se objevila tmavovlasá upírka. Teď už bylo jasné, že přijde výslech. "Nejste jeden z nás, tak co? Hříčka přírody? Sympatizant?"
Ani nemrkl. "Vojenský experiment. Dá se říct."
"Dá se říct?" zopakovala po něm.
"Jako zbraň mě nikdy nepoužili." upřesnil krátce.
"Tak proto to jméno, pane Marlloone." usmál se John a políbil upírce ruku. "Tohle je Mary."
"Maria Blanche." opravila ho a posadila se do třetího křesla. Její další pohled Ajovým směrem už nebyl tak nepřátelský. "A pročpak vás tedy zatratili? Snad jste upíry nezačal mít rád?"
Dovolil si pár vteřin ticha, než vstal. "To byste mohli vědět sami. Lépe než já. Johne, doprovodíte mě do města?"

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama