Povídky [3 | Touha]

12. září 2014 v 21:36 | Maya Maylu |  Proradní nesmrtelní

TOUHA

"Jdu se projít. S večeří na mě nečekej." Taneční kroky směrem dolů rozvrzaly staré dřevěné schody. Dříve je chtěla Mika nechat vyměnit. Teď postupem se její názor obrátil o sto osmdesát stupňů. Nakonec to brala jako památku na své zesnulé rodiče.
"Ale… víš, že večeře je jedno z hlavních jídel dne." Robert vykoukl z obývacího pokoje. Oválné obroučky brýlí si posunul po kořeni nosu elegantně nahoru. V ruce držel knihu. Mika podle tloušťky odhadovala o obsahu něco málo kolem tří set stránek.
"Bla, bla, bla. Roberte, jasně že to vím. Hustíš to do mě nějaké tři roky. Pokud budu mít hlad, až se vrátím tak si něco vezmu, slibuju."
"Dobrá, ale…" Mika zvedla ruku, aby zarazila až moc odhodlaného démona. Kdyby ho měla poslouchat, až do konce stráví ve dveřích i přespříští Vánoce.


"Roberte, mlč už prosím." Krátké protočení očí jasně dokazovalo, jaký má dívka, na tuhle situaci názor. "Tak ahoj."
Robert naposledy zahlédl vlnící se boky své svěřenkyně, než se za ní s třísknutím zavřely vchodové dveře. A že leknutím nadskočil metr a půl vysoko.
Mika opatrně našlapovala po travnaté cestičce mezi obyčejnými náhrobními kameny. Milovala podvečer na hřbitově. Ne pro svoji lehkou hororovou atmosféru, ale pro absenci většího počtu návštěvníků. Málo pozůstalých rovná se ideální prostředí pro Miku a její slabé chvilky.
U pátého náhrobku zabočila doprava. Mířila přímo k třímetrové kamenné zdi dělící pozemek hřbitova od ostatního města. Rodiče měli to štěstí, že je pohřbili na takovém kouzelném místě. Hned vedle jejich hrobů rostl kanadský červený javor. Měla ráda jeho temně rudé listy. I když uklízení na podzim občas dalo pořádnou práci.
Opatrně se posadila na masivní žulovou desku chránící hroby pod ní. Prsty obkreslila kontury pozlacených písem vyrytý ch do tvrdého kamene.
Tichý povzdech. "Ach, mami, tati. Kéž byste tu byli se mnou." Rukou setřela zbloudilé slzičky.
"He, he. A co kdybych ti mohl pomoci." Mika leknutím naskočila. Zvedla pohled nahoru nad hranici náhrobního kamene. Pravá ruka vystřelila k pasu, kde měla na opasku připevněné pouzdro s nožem. Jak Robert říká: Žádné střelné zbraně dokud nebudeš mít zbrojní pas. Cíťa jeden.
"No fuj… co ty jseš?" Stvoření s mrtvolně šedou pokožkou odstoupilo od náhrobku. Při vzpřímeném postoji mohlo mít to stvoření tak metr a šedesát centimetrů. Dlouhými kostnatými prsty si to ono sundalo starý potrhaný kovbojský klobouk. Na několika místech záplaty neodpovídaly tmavě hnědému koženému základu.
"Já jsem skřet. A mohl bych ti je přivést zpět, tvé rodiče." Povídal s úsměvem plných žraločích zubů. "Samozřejmě byste museli sepsat malou bezvýznamnou smlouvu." Skřet viděl, v černovlasé dívce další potencionální duši propadnutou peklu.
"A jmenuješ se?" Skřetovi se ta dívka líbila. Žádný přehnaný strach. Bylo poznat, že peklu sloužil teprve krátce. Absence strachu pro něj většinou může způsobit nepříjemné problémy.
"Herbert."
"Nedělej si ze mě srandu."
"Doby."
"Četla jsem Harryho Pottera, nejsem blbá."
"Fajn, jmenuji se Alžběta."
"Už to přestává bejt vtipné."
"…"
"Istwanfi."
"To je jméno?"
"Jergus." Skřeta už začal polévat studený pot. To se dostali teprve ke jméno. Za tohle by dostal
"Jo, to už by se k tobě mohlo hodit." Skřet si úlevně povzdechl. Tak jméno by měli. Je na čase přejít k druhé části. A to k vysvětlení smlouvy. Ach, už teď se na ten sakra těžký úkol vůbec netěšil.
"To my tu jako chceš namluvit, že mi vrátíš oba rodiče?"
"Ano jistě."
"Ale bude v tom nějakej ten háček." Mika se nevěřícně podrbala na bradě. No zatím ten skřet nemusí vědět, že ho celou dobu tahá za nos. Není první a určitě není ani poslední co za ní takhle přišel a nabízel ji za duši oba rodiče. Jenom se diví, že v pekle s tímhle ještě není známá. I když na jednu stranu je pouhý smrtelník a těch se na planetě prochází něco málo kolem sedmi miliard. Jedna malá bezvýznamná Mika se určitě rychle ztratí.
"Ale kdepak milá zlatá. Snad jenom krapíteček bolestivé… musíš se podepsat." Skřet udělal pomlku, aby dodal svým slovům na důrazu. Nutno podotknout, že děvče u toho málem usnulo. "Jde o to, že se musíš podepsat vlastní krví."
"Takže se mám píchnout do prstu naplnit s tím psací brk a podškrábnout se?"
Ano, přesně tak."
"Mám dotaz." Skřet začínal být na tohle slovní spojení z úst mladé slečny opravdu alergický. Ještě chvilku a naskáče mu vyrážka.
"Ano?"
"A co když je to pero infikované virem HIV, přece nemůžu vědět jakého bezďáka jsi přede mnou ošálil. Co potom? Dostanu nějaké odškodné?"
"Nechci to podepsat." Mika se kousla do spodního rtu. Pohledem stále těkala z náhrobku na skřeta a zase nazpět. I když jazyk a mozek byli pevně rozhodnuti nepodlehnout nátlaku a stále si zůstávat nad svým rozhodnutím, srdce naopak váhalo. Uvažovala, jaké by to bylo večeřet zase u jednoho stolu s rodiči a poslouchat jejich někdy nepochopitelné pošťuchování. Jaké by to poslouchat mámin nářek nad tím, že potřebuje pomoci. Srdce se rmoutilo nad steskem nejbližších. Ale stojí to opravdu za to? Pekelnické smlouvy mohou být vrtošivé. Chvilka štěstí za věčnost prožitou v utrpení? Ne děkuji.
"Ale no tak, maličká. Cožpak netoužíš po tom znovu své rodiče shledat?"
"A jak víš, že zrovna po tomhle toužím?" Kdyby ji jenom ten skřet nenalez v tuhle slabou chvíli. Nezačala by nad svými rozhodnutími pochybovat. Takhle se ale v ní mísí dva protichůdné pocity. A přestávala se orientovat. Začínala se v nich ztrácet.
"Ach, vy lidské bytosti jste tak předvídatelní. To touha vás žene kupředu. Nic jiného."
"Touha? Ty víš co je to touha?" Mika pozvedla zvědavé pravé obočí vzhůru. Ono ty hodiny strávené nad sledováním hvězdné brány a napodobování Tielka nakonec přineslo nějaké to ovoce.
"Touha je silný a reflektovaný nenaplněný vztah k něčemu, co by si člověk přál, zejména když předmět touhy je vzdálený, neurčitý a naděje na splnění je malá. Od potřeby se liší stálostí a vzdáleností předmětu, od přání svou naléhavostí. Touha může člověka tížit jako stesk, je však také důležitým motivem jednání."
"Ale ty jsi mi nějakej chytrej."
"Wikipedie milá zlatá."
"Mohlo mě to napadnout." Kdyby mohla přihlížející veverka tak by předvedla nad tou podívanou ukázkový face-desk. Kdyby jenom věděla, jaká smršť ještě přijde.
"Hej, šmejde! Koukej dát ty pracky dolů. Máš na to osm vteřin. Pak ti z nich udělám sekanou." Jak Mika tak i ten skřet (A proč mu říkáme skřet? Nu, protože ani chudák vypravěč si není jistý jeho pravým jménem.) otočili směrem odkud pocházel mužský hlas. Mika se pousmála. Nejenom protože ji přijel zachránit princ na bílém koni, zde se jedná o pouhé obrazné pojmenování, nevím, kde by toho bílého koně splašil, ale taky nad vytříbeností slovníku, který pochytil právě od Miky samotné. Palec nahoru.
"Trvalo ti to." Robert, přicházející po malé vyšlapané cestičce v hluboké trávě, se lehce pousmál. Co jiného mohl v této situaci dělat. Kolikátý skřet se jí to snažil zlanařit? Tak desátý určitě.
"Bohužel nejsem Superman. Zase tak rychlý nejsem." Skřet jednou přeběhl zmateným pohledem po všech zúčastněných. Než se rozhodl zapojit se.
"Ale tohle je moje smlouva. Běž pryč… démone." Robert se zamračil. Asi si nedával pozor a jeho démonské já sálalo do okolního prostředí. Prokřupal si klouby. No alespoň to bude snazší.
"Tak si dáme jednu na rozcvičení."
Děti, zavřete oči. Tohle bude chudáka skřeta hodně bolet. A když vypravěč říká hodně tak to bude hodně.
"Jo a ještě něco." Mika se otočila na patě. Vzala od kmene stromu zapomenuté hrábě na listí, ty celé dřevěné, a vší silou praštila skřeta přes obličej. Jenom litovala, že si hrábě v ruce otočila špatně a dostal tou stranou, kde nebyly kolíky. Ale i tak se jednalo o dosti velkou šlupku. Ono by to na tom pochroumaném obličeji, na kterém se před tím vyřádil Robert ani nebylo poznat. "Mě žádnej skřet věšet bulíky na nos nebude. Rozuměno?!"
Skřet nevědící, která právě bije pouze, jako odpověď několikrát zděšeně přikývl. Pohledem střelil po přihlížejícím démonovi, hledajíce podporu. Té se však nedostalo. A nikdy ani nedostane. Robert vypadal stejně zaskočeně jako jeho pekelný spolupracovník. Teda, ehm, pokud by v pekle stále pracoval.
"Tys… tys…" Nedostávalo se Robertovi ze začátku žádných slov. "Tys praštila skřeta dřevěnými hráběmi?"
Skřet mezi tím omdlel. Rozplácl se na trávníku jak dlouhý tak široký.
"No co?" pokrčila Mika rameny. "Je to trochu méně zábavnější, než počkat než si na to, to pako stoupne samo. Ale účel to splnilo."
"Ale, ale…"
"Klídek mami. Mozek nemá, takže žádné větší újmy na jeho zdraví nehrozí. A až se probere, v pekle stejně nic neřekne." Zastavila nadechujícího démona pokynem ruky. "Kterej chlap by se dobrovolně přiznal, že ho zmlátila ženská?" S úsměvem si počkala, až Robert s ústy překrytými její rukou pokrčí rameny. "No tak vidíš. A teď domů."
"Tys vážně přetáhla skřeta dřevěnými hráběmi po hlavě."
"Jo přetáhla, budeš to ještě dlouho opakovat?"
"Ještě tak stokrát a pak ti možná dám mile rád pokoj."
"Potvoro démonská."
"Taky tě miluji."
"Na tom toužit po rodičích není nic špatného." Robert objal Miku kolem ramen. Konečně seděli v pohodlí jejich obývacího pokoje. Tam je nikdo nebude vyrušovat.
"Já vím, ale dost mě děsilo, že jsem nad tím proboha už i uvažovala. Nestačilo, že i mé rodiče se upsali ďáblu…" S Mikou bylo silně zatřeseno. To jí donutilo podívat se na svého opatrovníka a ex-démona v jednom.
"Ale nedostali se tam. Peklo selhalo, proto jsem dopadl takhle. A popravdě bych teď za nic neměnil."
"Jo to vím. Přesto, je to děsivé."
"Touha je prostě ve vás lidských bytostech. A je to tak silný pud, že mu jenom těžko odoláváte."
"Jo, je. Roberte?"
"Ano Miko?"
"Přestaneme už s tou připitoměnou romantikou?"
"Dobrej nápad. Co chceš objednat za jídlo?"
"Steaky."
"Dobrá."
"A Roberte?"
"Ano?"
"Zavolej i našemu vlkodlakovi vegetariánovi."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama