Jenom čas nestačí [7]

17. září 2014 v 14:12 | Maya Maylu |  Dualogie čas

HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO VLKA

"Co tím jako chcete říct, že nevíte, kde můj bratr je?" Modrovlasá žena rozhořčeně rozhodila rukama. Na svého manžela a jeho zástupce se ošklivě zamračila. "A vůbec. Kdy jako jste mi to vůbec chtěli říct?" Alfa k ní přešel a lehce ji začal masírovat ztuhlá ramena.
"Víš miláčku, jsi poslední dobou hodně ve stresu. Nechtěl jsem tě zbytečně rozrušovat." Snažil se jí uklidnit za pomocí klidných slůvek a motýlích polibků na krk. Moc dobře věděl, co na jeho ženu působí a čím se nejlépe uklidní.
"Ale kruci tohle jste mi mohli říct. Zemřela moje švagrová. Můj bratr pokousal mého manžela a teď někde trajdá po lesích. Jako pardon, ale tohle se nesmí zatajovat." Marika vypadala opravdu naštvaně. Lehce se celá třásla. I přes usilovné uklidňování svého druha.
John si povzdechl. Takový vývoj událostí mohl čekat. Moc dobře věděl, že tyhle dva sourozenci mají mezi sebou závidění hodné úzké pouto. A to dokonce i na sourozence. Kdyby jim to rozmezí čtyř let jejich otec Ivan nepotvrdil tak by si dovolil tvrdit, že Marika i Dimitrij jsou dvojvaječná dvojčata. Taková malá smečka ve smečce.
"Nebojte se, má paní," John vždy mluvil s alfa párem co nejuctivěji. I přes neustálé napomínání z jejich strany. Co nadělal, novým kouskům starého psa nenaučíš. "Dimitrij bude určitě v pořádku. Podle mě potřebuje jenom čas, aby se vyrovnal s tou ztrátou." A jak se zdálo… tím Mariku lehce uklidnil. Přeci jenom kdo by jinak znal Dimitrije lépe. Marika lehce přikývla.


"Jo… máte pravdu. Ale přesto pokračujte v hledání. Ne, že byste se na něj vybodli. Jestli ho najdete někde ksichtem v potoku tak si mne nepřejte." Zavrčela výhružně alfova družka.
John přikývl. "Nebojte se. Dimitrij je můj přítel. On při mně stál, když jsem byl na dně. Beru za svoji povinnost mu pomoci." Sklonil hlavu na znak pokory. A že je starší než alfa pár s dětmi dohromady? No čert to vem.
"Věřím ti, Johne. Jsi i náš přítel." Marika vzala Johna za ruce a vděčně je promnula. Rian stál tiše o podál a sledoval to intimní gesto. Své ženě důvěřoval, proto neměl důvod žárlit. Přesto ten vlk uvnitř něj vrčel vzteky. Však on svému zvířeti později dovolí, aby si nárokoval právo na svoji družku.
"Zítra pošlu rovnou dva týmy. Nemusíš se bát drahá. Však mi ho najdeme." Alfa líbl svoji modrovlasou nymfu na spánek.
"Děkuji, Riane. Děkuji, Johne."
***
"Ale teď pravdu pane profesore… vlkodlaci? To není možné." Aderyn poprvé za celou přednášku pozvedla hlavu od svého poznámkového bloku. Téma vlkodlaků měla ráda už od útlého dětství. Doslova milovala ty hrůzostrašné historky tvorů měnících se při úplňku s krvavou touhou po syrovém mase. Nikdy na ně nehleděla jako zbytek světa. Hleděla na ně jako na oběti hrůzné kletby. Určitě ne všichni si takový osud podle bájí zasloužili.
"A proč to není možné?" Profesor Stark rozhodil rukama a pousmál se. Díky malému stupínku řečnického pódia se mohl pohodlně rozhlédnout po jeho třídě. Dokonce i Aderyn dovolil se jeho přednášek zúčastnit. "Co když existují vlkodlaci? Ale ne takový jaké známe z bájí a legend?" Profesor dokázal upoutat celý sál. Což ho samozřejmě těšilo. Jedna z jeho studentek, ta která se s ním slovně přela o existenci vlkodlaků, skousla gumu na tužce.
"Jak jiní myslíte?"
"No…" začal profesor. Bylo na něj zřetelně poznat, že hledá ta správná slova. "Co když je jejich základ proměny pozměněný? Co když jejich krvežíznivost je přitažená za vlasy?" Lehce se pousmál a o krok přistoupil blíže k posluchačům. "Vlkodlaci… podle mě mají jiný styl proměn. Jak jinak by se dokázali skrývat před lidmi? A ty báje? Podle mě jde jenom o pár zbloudilých jedinců."
Rozhovor, který se rozpoutal později Aderyn jenom horko těžko dokázala sledovat. Pohledem těkala od profesora ke skupince studentů a zase naopak.
Vlkodlaci, kteří se chovají jako lidé? Vlkodlaci bez krvežíznivého pudu? Aderyn takhle myšlenka zaujala. Možná si konečně našla zabavení na dnešní podvečer. Mohla by se po přednášce stavit v místní knihovně a podívat se po archivu. Třeba má Arcola nějaký podobný vlkodlačí příběh.
Zamyšleně poklepávala perem o tvář, jak přemýšlela. Stejně se rozhovor na téma vlkodlaci, stočil jiným směrem, takže už nemusela pozorně poslouchat, co povídají. Stejně bude za pár minut přednáška končit. Nic nového stejně neproberou.
***
John se zastavil před budovou Dimitriho pekařství. Kdyby jenom věděl, kam jeho přítel zmizel. Nedokázal si představit, jakým směrem se může psychicky zničený vlkodlak vydat. Snad směrem ke zřícenině hradu? Nebo snad hluboko do lesa? Kdo ví. A to ho deptalo. Opravdu hodně deptalo.
Frustrovaně si povzdechl a přejel rukou ve vlasech.
"Ehm, promiňte?" John se leknutím otočil za hlasem. Pohledem spočinul na malé, trochu ustrašené mladé ženě s laním pohledem. Pokusil se pousmát, ale spíše to připomínalo bolestivý škleb.
"Ano? Mohu vám pomoci?"
Aderyn v tu chvíli zalitovala, že se po dlouhém přemáhání rozhodla oslovit právě toho muže před pekařstvím. Poplašeně o krok ucouvla.
"No… ehm… chtěla jsem se zeptat…" Slova z ní lezla jako z chlupaté deky. Proto raději ještě před tím ukázala na výkladní skříň pekařství. "No ehm… kdy bude znova otevřené?" Smutně na Johna zamrkala. Snad tím toho obra obměkčí a nenapadne ji. Ať už slovně nebo fyzicky. Cokoliv jenom aby jí neubližoval. To by její křehké tělíčko a ještě křehčí psychika asi neunesla. Dočkala se ale jenom dalšího rozpačitého podrbání ve vlasech ze strany muže. Trochu nečekaná reakce pro Aderyn. Proto překvapeně zamávala dlouhými řasy.
"Jo ehm, pekařství." John se zamyslel. Kolik informací může jenom prozradit? Navíc tu ženu viděl poprvé v životě. Je místní? Nově přistěhovalá? No kdyby se podíval do kroniky města, jistě by si to zjistil. Každý nově přistěhovalý se musí hlásit na úřady, kde je evidují a dané informace se předají smečce. Jenom pro případ, kdyby se s přistěhovalých vyklubal zbloudilý vlkodlak. "Myslím, že už pozítří by mělo být otevřeno." Klidně i bez Dimitrije. Prostě řekne jeho dospělé dceři Helen, aby ho zastoupila. Děvče se hodně potatilo. A to nejen vzhledově tak i chováním a citem pro jídlo. To John u Dimitije a Helen uznává. Hlavně, když byl pozván na oběd. Vždy se vracel s nacpaným břichem a ještě si takzvané nášupy odnášel domů v různých kastrůlcích nebo miskách.
"Ach, aha. Tak tedy, moc děkuji." Aderyn se plaše usmála. Uklonila se na znamení díků a už si to mazala rychle mezi domy.
John nad prapodivným chováním neznámé dívky jenom zakroutil hlavou. Tohle bylo opravdu zvláštní setkání. Zakroutil hlavou. Co ho ještě za život potká? Žil už více jak čtyři sta let. A stále ho dokáže někdo překvapit.
Hned se ale zachmuřil. Zprávu od smrti matky řekl Helen už včera. A teď bude muset jít za ní jenom proto, aby otevřela krámek jeho zmizelého otce. Samá dobrá zpráva za druhou. Už si začínal připadat jako posel špatných zpráv.
Opět si povzdechl.
Nechtělo se mu, ale zase na druhou stranu se alespoň mohl podívat, jak děti nesou ztrátu matky. Jestli lépe než jejich podařený tatínek. Možná, že jsou u Ivana jejich dědy.
A kam jinam by asi šli, ty troubo. Pomyslel si pro sebe sarkasticky. Nejdříve se běž podívat tam. Aspoň se stihneš pořádně projít a utřídíš si myšlenky. Tak to bude pro všechny nejlepší.

DENÍK: 30. LISTOPADU

Těch dvanáct dní na zotavení bylo pro mě tak akorát. I když začátky na mě byly trochu moc hektické. Nejdříve jsem se musela zaklimatizovat a zvyknout si na časový posun. Pak to běhání z jedné práce do druhé. Nová katalogizace pro školku se v prvních dnech zdála jako heroický úkol. Vypadalo to, jako kdyby na ty papíry nikdo snad třicet let nikdo nesáhl (což je možná pravda).
Jak se zdá tak Arcola je klidným městem, kde nikdo nespěchá. Jenom mi je líto, že pekařství, kam mě každý posílá je neustále zavřené. Hlavní pekař je prý nemocný. Ale brzo mají otevřít. S nebo bez něj. Hold obchody jsou obchody. Každý potřebuje peníze. A stálý zákazníci asi nechtějí chodit nakupovat pečivo někam jinam. Jedna paní mi dokonce řekla, že pan pekař je fešák. Nevím nemohu to posoudit.
Mám pro tebe ale jednu dobrou zprávu. Mám konečně chlapa. Má metr v kohoutku, chlupatou bílou srst modré oči a dala jsem mu jméno Snížek. Jo uhodla jsi, je to pes. Je trochu pohublý. Ale časem ho vypitlám. Chce to jenom dobré jídlo a trochu lásky.
Ale zpět k práci. S vervou začínám diplomovou práci. Zatím pořádně téma nemám promyšlené. Ale úvod už mám napsaný. Ale vidím to na delší dobu na konec.
Dokonce jsem si do bytu koupila novou postel. Asi se tvoje rady usadily na úrodnou půdu. Drž mi palce, ať se pořádně vyspím. A jestli ne. Už nikdy nebudu věřit tvému úsudku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama