Jenom čas nestačí [5]

15. září 2014 v 14:13 | Maya Maylu |  Dualogie čas

DENÍK: 18. LISTOPADU

Tak jo,
Tohle už začínalo být divné. Nejdříve šlo o tu modrovlasou ženu. Docela jsem měla velké obavy, když jsem se odhodlávala optat se jí na cestu. Ale vše dopadlo dobře. Nakonec se usmála a ukázala mi správnou cestu. Což mi také pomohlo, abych se připravila na pohovor. Budova školky má mírně hororový vzhled. Stejně jako většina města. Ale to jenom zvenčí. Uvnitř byla však veselá a plná barev. Jako kdyby se v Arcole zastavil čas. I když jsem si po pohovoru prošla celé město, nikde jsem nenalezla novou zástavbu.


Ředitelka je milá postarší žena. Uvítala mě s otevřenou náručí. Asi byla ráda, že ji do týmu přibude nová krev. Co mluvila tak děti v tomto městě jsou houževnaté. Asi to bude těmi hustými lesy okolo. Kdyby si je jenom Elzo, viděla. Líbilo by se ti v tu. Všude samá zeleň. Teda teď bylo všechno pod sněhem. Ale jistě víš jak to myslím.
Ředitelka Iliana Balck byla, a teď si sedni, jenom sto dvacet centimetrů vysoká, s přísným pohledem a do rovna zastřiženým mikádem s ofinou černé barvy. Taky na sobě měla kulaté brýle. Trochu mi připomínala skřítka. Ale o tom bych raději ani neměla uvažovat. Trochu mě vyděsila. Dokázala se ke mně přiblížit bez jakéhokoliv zvuku.
Ale to hlavní, dostala jsem práci. Sice šlo jenom o novou katalogizaci dětí a vytvoření nové kroniky školky, ale přesto. Mohu tu práci dělat doma spolu se svoji diplomovou prací a do školky mohu docházet jenom tehdy, kdy budu potřebovat. O lepší práci se mi ani nesnilo. I když jsem si zprvu představovala, že budu pracovat s dětmi. No nic, je to škoda.
Ale teď přijde to nejlepší.
Při vycházení ze školky jsem si to zamířila do nedalekého parku, kam, jak sama ředitelka řekla, chodí venčit děti jsem potkala něco úchvatného. Vím, že tebe by spíše potěšilo, kdybych napsala, že jsem si našla přítele. Ale stůj prosím tě nohama na zemi. Mně život o samotě naprosto vyhovuje.
Ale potkala jsem nádherného vlka. Měl čistě bílou srst. Zářila jako čerstvě napadlý sníh. A ty oči. Nádherné pomněnkové oči. Však plné bolesti. Stáli jsme od sebe asi na vzdálenost tří metrů. Ani jeden se nepohnul. A on, ano, vím, že je to on, když utíkal do hlouby lesíku přesvědčila jsem se, neútočil. Prostě jenom stál a pozoroval mě.
Bylo to nádherné setkání. Takové… kouzelné.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama