Jenom čas nestačí [28]

21. září 2014 v 10:46 | Maya Maylu |  Dualogie čas

VÁNOČNÍ DÁREK

"Doufám, že tě moje bláznivá rodina moc nevyděsila. Jsou někdy jako utržený ze řetězu." S rukama plnými vánočních dárků zapadl do malého bytečku. Aderyn za ním zavřela a sundala si boty. Sama měla jednu tašku dárků. Takové množství ani nečekala.
"Ne, dobré. Bylo to takové. Uvolněné. Rodinné. Musíš být šťastný. Mít takovou rodinu." Smutně sklopila pohled. Kéž by měla podobnou rodinu. Tak velkou, tak semknutou pohromadě." Dimitrij položil dárky opatrně na podlahu. Pomalými krůčky přešel k Aderyn a pevně ji objal.
"Ale může to být i tvoje rodina. A to mi připomíná. Ještě jsem ti nedal dárek." S tím sáhl do kapsy u kalhot. Vytáhl podlouhlou krabičku. Aderyn zalapala po dechu. Krabičku, kterou ji Dimitrij nabízel, převzala roztřesenýma rukama. Mlčky ji otevřela.
"Panebože." Hlesla. "Je… je nádherný." V krabičce se ukrýval náhrdelník ve tvaru motýla ze stříbra ozdobený tím nejčistším jantarem. Aderyn dojetím vzlykla. Takovou krásu ani nečekala.
"Takže se líbí?" Aderyn přikývla. přes slzy, které se řinuly nezastavitelnou rychlostí už ani neviděla. "To jsem rád. A víš proč zrovna tohle?"

Zakroutila hlavou. Dimitrij o krok přistoupil k Aderyn a chytil ji za bradičku. Zvedl ji hlavu, aby se mohl zadívat do jejích očí. "Hned ti to vysvětlím. Motýl, protože je stejně křehký a krásný jako ty. Jsi můj malý motýlek Aderyn. Jantar, protože je to barva tvých očí. Tak nádherná a tak netradiční. A stříbro, protože je pro nás smrtelně nebezpečné." Naklonil se k jejím lehce se chvějícím se rtům. A políbil ji. Do spojení rtů zapojil veškeré své pocity. Tedy nejenom svoje, ale i Snížkovi. Až se z toho Aderyn podlomila kolena. Byla dojetím bez sebe.
"Děkuji vám, kluci. Děkuji."
"Není zač. Bohužel ti ho nebudu moci připnout na krk. Popálil bych si bříška prstů." Aderyn přikývla. To gesto bylo něco naprosto nádherného. Dal ji něco, co bylo pro vlkodlaky nebezpečné jako důkaz své lásky. A ani jí to nevadilo, že si musí náhrdelník připnout sama.
"Nevadí mi to. I tak děkuji. Je opravdu nádherný."
***
"Vážně nechceš, abychom tě doprovodili domů?" Rian se sklonil ke svému bratrovi. Měl o něj strach. Zvláště teď když to byl naprosto jiný člověk. Tenhle Reymond byl bezstarostný, usměvavý a s nějakým tajemstvím. Ten předchozí byl nevypočitatelný, arogantní a násilnický. Zkrátka jako oheň a led.
Reymond zakroutil hlavou. "Ne děkuji. Vy se běžte vyspat. Moc děkuji za ten večer. Ale teď si půjdu lehnout." V duchu doufal, že mu jeho bratr uvěří.
Rian si vyměnil ustaraný pohled se svoji družkou Marikou. "Tak dobrá, hezky se vyspi. Ať se ti zdají jenom hezké sny." Alfa poplácal bratra na rameni. Převzal spícího Syna, který si hověl v klínu na kolečkovém křesle.
Reymond ještě chvíli před vchodem do svého domu sledoval vzdalující se rodinku a povzdechl si. Moc dobře si uvědomoval, že je na vozíku. Ale ta přehnaná starost o jeho maličkost ho dokázala vytočit. Sice ne tak moc, že by se nedej bože rozčílil, ale i tak se cítil potom nesvůj.
Zajel pomalu do domu. Ošetřovatelku poslal domu s tím, že jenom zalehne do postele a bude spát. Se zatajeným dechem čekal, než se dům zcela vylidní.
Pak s dravostí šelmy přiskočil k telefonu. I vytáčení těch devíti čísel se zdálo být jako zoufale dlouhé. Už se nemohl dočkat, až přijde. Hned jak uslyšel, že druhá strana zvedla sluchátko, vychrlil. "Už jsem doma a sám. Prosím přijď. Cítím se tak osamělý." Div do telefonu nekňučel. Odpovědí mu bylo souhlasné zavrčení.
Jak se zdá. Reymond jenom tak spát nepůjde.
***
Hrudník se nekontrolovatelně zvedal nahoru a dolů. Obavy v Aderyn sílily, ale nechtěla přestat. Seděla na okraji postele jenom ve spodním prádle. Dimitrij klečel před ní a její tělo zasypával motýlími polibky. Provokativně kroužil kolem stříbrného náhrdelníku. Vyhýbal se toho pálivého kovu, tolik jedovatého pro jeho rasu.
Zuby opatrně přejel přes hebkou kůži na krku. Což hned způsobilo, že se Aderyn otřásla pod návalem rozkoše.
"Dimitriji. Snížku." Zasténala plačky.
"Ano?" Zachrčel do prohlubně mezi krkem a ramenem.
"Já… bojím se." Přiznala se nakonec. Bála se, že po sexu odejde. Že se její dosavadní krásný sen rozplyne jako dým. Dimitrij se zastavil. Ani ho nenapadlo, že by se Aderyn mohla bát. Byl tolik sexuálně nabuzený. Nejraději by si dal facku.
"Omlouvám se. Ale mazlit se můžeme ne?" Nasadil své nejroztomilejší štěněčí oči. Aderyn po chvíli váhání přikývla. "Děkuji."
"Neděkuj. I já to chci."
***
Kdyby Reymond mohl pohybovat s nohama, už by přecházel z místa na místo jako tygr v kleci. Každou chvíli pozoroval hodiny. Kdyby jenom uměl nějaké to kouzlo na popohnání času. Ale zatím. Bez úspěchu.
Minuty se pro něj vlekly nekonečně jako celé hodiny.
Nakonec se přeci jenom zvonek rozezněl. Ihned přifrčel ke dveřím, které otevřel.
"Lukasi." Zavýskal jako malý kluk, jakmile spatřil svého přítele. Lukas, onen muž ve dveřích se nenechal zahanbit. S úsměvem od ucha k uchu objal Reymonda na vozíčku a vtiskl mu polibek na tvář na uvítanou.
"Ahoj prdelko. Jaká byla večeře?" optal se zájmem v hlase. Naklonil lehce hlavu na stranu. To ale neměl dělat. Reymond to pochopil jako vybídnutí k hrátkám a tak ho políbil.
"Všichni na mě byli opravdu hodní. Ale radši jsem s tebou. Pojď dál a´t nestojíš v tom mrazu." Zacouval s vozíkem, aby mohl Lukas pohodlně vejít dovnitř. Což také udělal.
"Tak to je dobře. Dáme si nejdříve něco k pití nebo chceš rovnou do postýlky?"
Reymond skousl spodní ret. Do tváří se mu nahrnula červeň. Oba návrhy zněly zajímavě.
"Co si takhle to pití vzít do postýlky?"
"Ale to je dobrý nápad Reymondku. Tak mě veď, pane domu. Kde máte bar a ložnici?"
***
Aderyn se styděla sama za sebe. Proč jenom nedovolila, aby to s Dimitrijem zašlo až na samý konec. Teď by se nejraději propadla až někam do středu země.
"Copak se děje?" Dimitrij jako mlsná kočka se otřel o její hebkou tvář. Jeho přítelkyně si jenom útrpně povzdechla.
"Trápím se."
"Pročpak?"
"To co se mezi námi stalo… tedy spíše nestalo. Je mi to líto." Ucítila kolem trupu silné paže. To jak ji Dimitrij pevně objal.
"Netrap se s tím. Nesmím být tak hrrr. Ani já, ani Snížek. Počkáme si, až bude připravená."
"Děkuji vy dva."
***
"Teda puso. Jsi nejlepší." Lukas pevně objal zpoceného Reymonda. No a co, že ten sexy sameček nemá pohyblivé nohy. I tak je to vášeň sama.
"Ale nepřeháněj Lukasku. Ty jsi prostě nadsamec." A štípl provokativně svého blonďatého přítele do sedínky.
"Ouč, ale neprovokuj. Nebo si to chceš zopakovat?"
"Hádej Lukásku."
"No počkej. Prdelka tě bude bolet."

DENÍK: 26. PROSINCE

Pane, bože!
Udělala jsem něco naprosto bláznivého. Je pravda, že jsem se ze začátku strašně moc bála. Ale nakonec jsem to udělala. Proč? Proč?
Vyspala jsem se s Dimitrijem. Teda ne úplně vyspala. Jenom jsme se mazlili. K aktu jako takovému nedošlo. Nedokázala jsem to. Bojím se. Bojím se, že když mu dám své tělo tak si užije a opustí mě. Jako ostatní muži.
Ani nevíš, jaký kámen ze srdce mi spadl, když mi řekl, že to nevadí, že nebude spěchat. Dimitrij je tak chápavý. Až se tomu nechce věřit. Jako kdyby spadl z nějaké hvězdy.
K Vánocům jsem dostala krásný náhrdelník ve tvaru motýla. Neměla jsem a nemám k tomu jakákoliv slova. Musel být drahý, když je vykládaný jantarem ze stříbra.
Jej, nastal karambol, musím jít.

Později:
Tak nakonec to nic hrozného to nebylo. Jenom povolil věšák na pánvičky a ty se svalily k zemi. Ale z toho karambolu jsem dostala málem infarkt. Takový klid před tím byl. Pak jsme vyskočili oba naráz na nohy.
Už se pomalu začínáme přesouvat z jednoho bytu do druhého. A je to… šok. Dimitriho byt nad pekařstvím je tak velký. Ne jako můj byteček dva plus jedna. Ten jeho byt měl minimálně pět místností. A představ si. Jeden mi nechal přestavět na malou kancelář, abych měla potřebný klid při psaní diplomové práce.
Dokonce jsem byla varována, že Helen bude sem tam s námi přespávat. Ale to jenom ve výjimečných situacích. Když budou pracovat do večera, třeba při výrobě dortů a podobně.
A prej jim mohu pomoci. Nemám slov.
Mám ráda sladké. A trochu se přiučit. Klidně se do toho vrhnu po hlavě.

NEZAPOMENUTELNÝ SILVESTR

Dimitrij si otřel potítkem orosené čelo. Od rána s Helen připravovali drobné slané pečivo na dnešní silvestrovkou slavnost. Tedy slavnost. Jedná se o malou sešlost před ohňostrojem. Zákusky k alkoholu. Dokonce jim i Aderyn pomohla. Až nečekaně se obratně pohybovala v pekárně.
"Tak tohle je poslední plato." Oznámila s úsměvem Helen, když vytahovala plato z trouby. Vůně slaného pečiva se lila po celém spodním patře budovy.
"Takže konečně hotovo. Dobrá práce." Dimitrij začal tleskat. A jeho tým čítající pět lidí začal tleskat s ním. Byl to takový malý rituál, který provádí vždy na konci nějakého většího projektu.
***
"Božíčku. Po kolikáté to už děláš? Snad po dvanácté. A pořád jsi nervózní. Neboj se, nic to nebude. To zvládneš, věřím ti." Uklidňovala svého manžela Marika. Zbývala hodina do začátku ohňostroje a jeho slavnostnímu projevu. Rian jako obvykle se ošíval. A to blechy vážně neměl. Marika povzbuzovala, jak nejlépe dokázala jak verbálně tak i neverbálně.
"Já vím drahá. Přesto si nemohu pomoci."
"Stejně už bude většina v podnapilém stavu."
"Ale co ti střízlivý?"
"Ty budou čekat na přípitek a ohňostroj. Tak, zhluboka se nadechni a vydechni. Já ti věřím, dcera ti věří, syn ti věří. To je všechno všecičko. Zvládneš to. Jako každý rok." Rian si povzdechl, přesto děkoval nebesům, že má takovou ženu po boku. Vždycky uměla uhodit hřebíček rovnou na hlavičku. Políbil ji se slovy pro štěstí. Pak se vydal vstříc novoročnímu veselí.
***
Posledních pár sekund do konce roku. Slavná událost pro všechny na planetě Zemi. Obyvatelé Arcoly se sešli na náměstí. Po krátké úvodní řeči alfy všichni obrátili pozornost k nebi. Ať už mladí nebo staří každý bez rozdílu věku se těší na nadcházející událost.
Dimitrij objímal Aderyn kolem ramen. Zahříval ji svým vlkodlačím tělem. Dnes se konečně oficiálně přestěhovali do nového bytu. A novoroční ohňostroj bude příjemnou třešničkou na dortu. Což ty dva k sobě spojilo ještě více.
Několik kroků od nich postával John s Ivy, v podobné pozici jako jeho nejlepší přítel se svoji družkou. I on byl rád, že přes rozpačité začátky mu vztah s Ivy nikdo nevyvracel. I přes Clarinu podobu.
Poslední sekundy.
Tři… Dva… Jedna…
Výbuch z děla oznámil nový rok. Vzduchem se nesl zvuk cinkajících skleniček se sektem. Páry se políbili. Jak mladí tak staří. A právě v tu chvíli začala hrát hudba a k nebi se vznášely první střely ohňostroje. Zatažené nebe ozářila záře z několika petard v rozličných barvách. Zelená, žlutá, rudá, stříbrná. Každý kdo mohl sledovat tu nádhernou podívanou vznášející se od baru Bunkr, kde bylo nejlepší místo na odpal.
***
Bylo zvláštní vidět vylidněné náměstí, když ještě před několika okamžiky to tu ještě žilo. Marika se nadechla studeného větru. Lidé i vlkodlaci se pomalu roztrousili domů v dosti podnapilém stavu. I rovná chůze jim dělala značné problémy.
Rozhlédla se kolem sebe. Na zemi se válely prázdné lahve od alkoholu a vyhořelé petardy. Ranní služba bude mít plné ruce práce s odklízením odpadků. I tak to mělo jisté kouzlo.
Začalo to tichým pobrukováním, které přešlo ve veselý zpěv. To celé doplňovala o skromné taneční krůčky. Připadala si jako zimní víla. Jenom se rozplynout prvních ranních paprscích.
"Tak tady si." Marika se otočila. Spatřila Riana s úsměvem od ucha k uchu. Zastavila se.
"Promiň. Trochu jsem se nechala unést." Rian jenom zakroutil hlavou. Byl zvyklý na nečekané chování své družky. A proto ji tak miloval. Nebyla to žádná uťáplná panička. Ale žena s temperamentem, která dokáže být jemná.
Nastavil ji rámě.
"Půjdeme domů?" Marika potěšeně přijala. Takováhle galantní gesta ji dokázala rozněžnit.
"Ano půjdeme, můj pane. Už jsem dost unavená."
"Ale hned tak spát nepůjdeme."
***
Reymond spokojeně zavřel oči. Tohle byl první ohňostroj, co si pamatoval a byl úžasný. Bratrovi a jeho týmu se ta světelná podívaná opravdu povedla. A hlavně, že to mohl sledovat se svým nynějším přítelem Lukasem. Reymond by zůstal doma sám. Ale to právě jeden sexy automechanik neměl náladu na námitky. Prostě Reymonda oblékl a vzal ven na ohňostroj. A udělal jenom dobře.
Vděčně líbl Lukase na tvář. "Děkuji."
"Není zač prdelko. Prostě mi to přišlo jako dobrý nápad."
"Ale i tak. Děkuji. Nebýt tebe tak sedím doma na zadku u televize." Lukas se slabě zasmál. Reymond byl tak rozkošný až to bolelo. Byl jako malé dítě, které potřebuje neustálou péči. Je zmatený ze světa a vše sleduje s nadšením a zaujetím. Lukase to zajímalo.
A hlavně.
Bavilo.
"Půjdeme domů? Je mi zima."
"Cokoliv pro vaše kolečkové veličenstvo." Reymond se zasmál.
"A zahřeješ mě?"
"Záleží jak."
"Tak jak to umíš jenom ty."
"Tak to tě tedy mile rád zahřeji."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Fey Fey | Web | 21. září 2014 v 18:41 | Reagovat

Velmi pěkně napsané. :-) Určitě pokračuj!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama