Jenom čas nestačí [27]

18. září 2014 v 14:08 | Maya Maylu |  Dualogie čas

PŘEJEL JSI MI NOHY

Už to nemohl v domáci péči vydržet. Prostě si vzal svoje vycházkové kolečkové křeslo a jel se projet po městě. Určitě ho zdravotnický personál bude hledat. Ale jemu to bylo jedno. Hlavně že byl co nejdál od těch rádoby zdravých blafů, které musel den co den přetrpovat. Už mu ta hnusná brokolice lezla i ušima. Proto děkoval bohu, že jeho bystré oko zahlédlo obrovskou ceduli patřící steak housu. Nelenil ani okamžik a už se spolu se svým vozíkem prodíral dovnitř. No měl štěstí bezbariérový přístup. Jenom lidí jako nas…
Lukas měl podobný nápad. Akorát hodinku před tím. Už spokojeně seděl u svého stolu v rohu restaurace se sklenkou černého piva na stole a jídelním lístkem v rukou. Zahloubán do sebe nehleděl na okolí. Nohu pohodlně vystrčenou ven zpod stolu. Bylo mu jedno, že by mohl o jeho nohu někdo zakopnout. Teď se plně věnoval svému žaludku. To se mu však stalo osudným.
Bolestivě zavyl, když ucítil palčivou bolest ve vystrčení noze. Zaklonil hlavu a jenom tak, tak spolknul bolestivé slzičky. Podíval se na toho, kdo mu ublížil. Na jazyku měl celou škálu peprných nadávek. Chtěl toho blázna zpražit takovou salvou, že by se z toho posadil na zadek. Jaké překvapení, když zjistil, že onen muž už seděl. A ke všemu na kolečkovém křesle. Zmateně zamrkal. Tohle mění situaci. Spolkl nadávky.
"Eh, omlouvám se. Hledám tu volné místo." Reymond vypadal zmateně. Jako čerstvě vylíhnuté kuře hledající matku. V tomto případě volný stůl. Lukas se rozhlédl kolem sebe. Vážně nikde žádné volné místo.
"V pořádku. Tak se posaďte ke mně."
"Děkuji. Aspoň vás jako omluvu pozvu na nějaký drink." To se Lukasovi zamlouvalo. A i když byl ten muž na vozíku, vypadal jako opravdu hezký výstavní kousek. Natáhl k němu ruku.
"Lukas Nightmare." Představil se. Reymond potřesení přijal. Plaše se usmál.
"Každý říká, že se jmenuji Reymond Storm. Těší mě." Lukas pozvedl zvědavě obočí, zatímco odtahoval židle z protější strany stolu, aby si tam mohl jeho host pohodlně zajet. "Mám amnesii." Dodal s úsměvem, když spatřil Lukasův zmatený výraz.

"Amnesie? To není zrovna příjemné." Počkal, až se Reymond pořádně usadí. Lukas mu podal jídelní lístek.
***
Reymondem otřásal smích. Poprvé za to dobu co se probudil v nemocnici a nevěděl kdo je se cítil dobře. Uvolněně a moc fajn. S nakloněnou hlavou naslouchal vyprávění druhého muže. Možná se u toho i trochu červenal. Ten Reymond před tím, ten násilník a vrah zmizel. Zůstal jenom Reymond na vozíku, čistá lilie, která neví kdo je. A jak bylo vidno Lukasovi to nevadilo. Dokonce za něj objednal i jídlo. A že jeho výběr byl vynikající.
Nad plnými talíři si povídali o všem možném. Konečně dostal i pár odpovědí ohledně města. A to, kde najde knihovnu, archiv, a pár dalších zajímavých typů.
"A? A co ženy?" Optal se Reymond opatrně. Nevěděl jak si počít v rozhovoru. Tohle byla jeho premiéra.
Lukas mávl rukou ve vzduchu. "Nemám je rád. Mám raději muže. A za to mě všichni odsuzují." Reymond lehce zčervenal. Necítil, že by měl být zhnusený nad tím prohlášením. Ten starý by jenom znechuceně ohrnul ret a odešel by. "Ale, ale tady se nám někdo červená. To je ale roztomilé." Pokud nebyl do teď Remond v rozpacích, tak už byl. Cítil, jak mu začaly hořet tváře, jak se do nich nečekaně nahrnula krev.
"A, jaké to je? S mužem?" Reymond se zakoktal. Věděl, že to byla ošemetná otázka. Ale to jak na něj Lukas hleděl, ho svým způsobem zajímalo.
"Podobné jako se ženou. Akorát je to lepší v tom, že muž ví, co druhého vzrušuje." Pronesl automechanik s potěšeným úsměvem. Už sám dlouho neměl sex a jeho tělo se ho začínalo dožadovat. A vidina sexu s tím pěkným červenajícím kolouškem ho lákala. Opravdu moc lákala. A čert vem kolečkové křeslo. Chce to jenom trochu fantazie.
"To já nevím. Na nic si nepamatuji." Lukas vzal Reymonda za lehce se třesoucí ruku. Pohladil ji.
"A chceš to zkusit?" Věděl, že jeho otázka byla dosti odvážná. Proto ani nečekal, že na ni Reymond přikývne. A on vážně přikývnul. Proto se Lukas naklonil nad stůl a lehce se svými rty dotkl těch Reymondových.
Zametenému vlkodlakovi projelo celým tělem příjemné mravenčení. Tiše vzdychl, když ucítil hrubé rty na těch svých. Stačil jeden letmý polibek a už se cítil vzrušený. Jako omámený na vše Lukasovi přikývl. Toužil se utopit v těch pevných pažích.
Tohle už nebyl ten starý Reymond ani v nejmenším.
"Tak dojíme a půjdeme ke mně." Zašeptal Lukas druhému muži do ucha. Olízl ho a foukl. Reymond se vzrušeně otřásl.
"Ano. Půjdeme."
***
Rian značně unaveně přivřel oči. Copak ho osud nepřestane trestat? Copak udělal tak zlého? Alfa si promnul unavený obličej.
"A nevíte, kam mohl vlkodlak na vozíčku zmizet?" V jeho hlase byla znatelná podrážděnost. Už teď litoval svoji družku Mariku. Vlk aby se uklidnil si ji asi vezme s brutalitou. Což už se nejednou stalo. Obdivoval ji, jak s hrdě vztyčenou hlavou čeká a trpí úchylky jeho vnitřního vlka. A pak druhý den si nestěžuje. Zatřepal hlavou, aby si pročistil mysl.
"Bohužel nevíme. Naposledy ho viděli v restauraci. Ve steak housu v doprovodu nějakého muže. Pak už… nic."
"Je na vozíčku. Na! Vozíčku! Jak se vám kruci mohl ztratit. Koukejte ho najít. Nebo si mě nepřejte." Zavrčel na podřízené vlkodlaky. Ty se uctivě uklonili a raději vyklidili pole, než se jejich alfa rozčílí.
***
Reymond se protáhl jako mlsná kočka. Ruce natáhl nad hlavu a prohnul se. Chtěl podvědomě pohnout nohama, ale nic se nestalo. Někde podvědomě tušil, že jeho tělo zvládalo chůzi.
Pomalu otevřel oči a spokojeně mlasknul. Chvilku mu trvalo, než si uvědomil, kde se nachází a co v noci dělo. Za doprovodu funění se vyškrábal do sedu. Tiše syknul, když se jeho kostrč ozvala. V noci ho Lukas vůbec nešetřil. Ale líbilo se mu to. Když tvrdě do něj přirážel. Reymond měl sakra velké štěstí, že ochrnutí se nějakým ďábelským způsobem orientovalo jenom na nohy. Pak a důležité orgány potřebné k sexu fungovaly na sto procent.
Začervenal se, když si uvědomil, co všechno prováděli. Opatrně nakoukl pod deku.
Byl nahý.
A vedle něj spokojeně oddechoval Lukas.
Na krku a pažích měl zarudlá místa, jak ho při milostném aktu Reymond kousal a škrábal.
Opět se začervenal. Tentokrát nad svoji divokostí a jejich jasně zřetelných stopách. Nejraději by se za to propadl ze země. Chtěl by nějako utéci, ale jako kdyby to Lukas vytušil. Otočil se na druhý bok a objal Reymonda okolo pasu. Přitáhl si ho blíže k sobě.
Jak je vidno Reymond asi jenom tak nikam nepůjde.

DENÍK: 23. PROSINCE

Vánoce se kvapem blížily.
Měla jsem štěstí, že Helen byla tak laskavá a pomohla mi s výběrem dárků. A Dimitrij byl ještě laskavější a odvezl nás do vedlejšího města. Spadla mi čelist, když jsem viděla jeho auto. Čekala jsem, že někdo jako on bude mít velké auto. Ale Ford Raptor ve světle modré barvě byl nad moje očekávání.
Nakupování bylo fajn. Nikdy jsem si ho tak neužívala jako právě s Helen. Nejvíce mě ale dostala její odpověď, když jsem se zeptala na to, jaký dárek chce.
Odpověděla mi: "Nic nechci. Jenom zůstaň s tátou, ať je šťastný. Zaslouží si to. A navíc vám to spolu sluší."
Normálně mi to vehnalo slzy do očí.
Peter se konečně udobřil s Dimitrijem. Dokonce byl u nás na obědě. Je to zvláštní. U nás. Jo a taky se budu stěhovat. Dimitrij mi oznámil, že po vánocích se stěhujeme do jeho bytu nad pekařstvím. A že ne nebere jako odpověď. Prý to nešlo dříve, protože se domlouval se smečkou na celkové rekonstrukci.
Ano přijde mi to trochu divné. Ale Dimitrij to bude mít kratší do práce (seběhne jenom jedno patro) a já na univerzitu i do školky (pekařství je na náměstí což je takový střed města). Takže je to výhodné pro nás oba. Jsem zvědavá, jaké to bude.
24. budeme s Dimitrijem a Helen u nás v bytě. Peter bude někde na horách se svými přáteli. Dimitrij nám prý připraví nějakou slavností hostinu. Už se bojím, že se budeme muset kutálet, jak budeme nacpaní.
Druhého dne máme mít schůzku u Ivana. Celá rodina Volkovů. Bojím se té velké skupiny lidí. Mám z toho velké obavy.
Snad to nějako přežiju. Drž mi palce, Elzo.

ŠTĚDRÝ VEČER U VOLKOVŮ

Tak obrovský stromek ještě neviděla. Ani v sirotčinci nebyl vyšší jak dva metry. Ten, na který teď hleděla, měl více jak tři metry. Špicí se dotýkal dřevěného stropu. Až zahlédne Ivana, musí mu pochválit srub, ve kterém bydlel. Dimitrij ji dokonce řekl, že si ho postavil celý sám. Před tím klobouk dolů.
Fascinovaně si prohlížela jednotlivé ozdoby na jehličnatých větvích. Jak se zdálo co ozdoba to originál. Což dávalo znaku Vánoc příjemné rodinné kouzlo.
"Jsi v pořádku? Vypadáš trochu zmateně." Aderyn se otočila. Za zády stála Marika. Měla na sobě huňatý svetr a v rukou dvě číše s vánočním punčem. Jednu podala Aderyn.
"Děkuji. Já, nevím nikdy jsem něco podobného nezažila." Rozhlédla se okolo. "Připadám si jako v pohádce."
Družka vlkodlačího alfy se lehce pousmála. Také moc dobře věděla, jak frustrující mohou být svátky trávené o samotě.
"Neboj se. Za chvilku až se táta s bráchou začnou prát o kuchyň, budeš ráda, že zdrhneš na terasu." Ukázala k jedněm velkým proskleným dveřím. "Ale jinak to mám taky ráda."
"Nevadím vám tu… jediný člověk mezi… vámi?" Marika zakroutila hlavou. Něco podobného ji ani nenapadlo.
"Něco ti řeknu, Aderyn. Pojď, posaď se." Zavedla Aderyn k jedné lavici u okna. Tam měli na rozhovor trochu soukromí. "Náš táta Ivan byl člověk, a to i v době, kdy jsme se narodili. Můj manžel byl člověk. Jasně, že nám to nevadí Aderyn. Ať už člověk nebo vlkodlak. Je nám to jedno. Nejde o to, co jsi, ale co máš tady." Lehce Aderyn poklepala na místo, kde ji divoce bušilo srdce.
"Já… děkuji."
"Ne, to my děkujeme. Postarala ses o Dimitrije, když mu bylo nejhůře. Dala jsi mu novou chuť k životu. Přijala jsi ho takového jaký je. Moc žen by to neudělalo. Celá rodina Volkov je ti zavázána."
Aderyn se začervenala. Takové dojetí při přijetí nečekala. Sklonila zahanbeně pohled. Nikdy asi nebude hrdá a statečná jako Marika.
"Děkuji, já, oba mám ráda. Jsou pro mě důležití."
"Oba?"
"Ano jak Dimitrije, tak Snížka. Oba dva."
Marika jenom tak tak stihla zadržet výbuch smíchu. Snížek. Tak tohle ještě neslyšela. Ale na druhou stranu. Přijal ji i Dimitriho vnitřní vlk co ani u Clary neudělal. No, bráška si konečně vybral dobře.
***
Obrovský masivní stůl se prohýbal pod neuvěřitelným množstvím různorodých pokrmů. Od šťouchaných brambor po zeleninový salát, od pečeného kapra po nepečené dorty. Aderyn hleděla z jedné strany stolu na druhý. Ani nedokázala uvěřit tomu, že tyhle všechny lahodné pokrmy v takovém množství dokázali v jedné kuchyni udělat tři generace jedné rodiny se třemi páry rukou. Lehce se oklepala, když ucítila Dimitrije, jak se k ní naklání a vydechuje horký dech na její ucho. Pak ji pošeptal.
"Copak tak vyděšeně?"
"Já jenom. Tolik jídla jsem ještě neviděla. Ani nevím, co si mohu vzít a co ne." Pípla celá nejistá. Dimitrij ale jenom zakroutil hlavou a usmál se.
"Vem si cokoliv budeš chtít. Ale asi budeš muset být rychlá. V téhle rodině platí. Kdo dřív přijde, ten dřív žere. Tak co si dáš?"
Aderyn zkoumala nepřeberné množství pokrmů. A Dimitrij měl pravdu. S vykulenýma očima sledovala tu bitvu o jídlo před sebou. Jako divocí vlci. Což vlastně ve skutečnosti jsou. Než stihle cokoliv říci už před ní přistály dva talíře. Na jednom byly předkrmy a hlavní chody. Od každého kousek. A na druhém byly zákusky a chuťovky. Byla Dimitrijovi vděčná. Takovou vřavu naposledy zažila v sirotčinci a tak ji to vyvedlo z míry.
"Děkuji." Špitla
"Není zač. A neboj se. Brzo si zvykneš. I Rian měl trochu problémy s prvními Vánoci." Dimitrij koukl po celé délce stolu. Tedy několika stolů sražených do jednoho dlouhého. Rian se postaral o bratra a John zase o Ivy. Její příchod přinesl hodně emocí, ale taktéž zapadla mezi ostatní. Možná proto, že se chovala jinak než Clara i přes hrůzostrašnou podobnost. Jedna velká rodina.
Marika krmila svého malého synka z talíře s kaší. Anne, starší z dětí alfovi rodiny zase vyzvídala holčičí věci od Helen, která se snažila tvářit, jakože nic neslyšela.
Ivan sedící uprostřed stolu, čela stolu nikdo neobsazoval, se usmíval na všechny strany. Asi spokojen nad četností jeho rodiny. Tam u stolu nefungovala hierarchie smečky. Tady byla jedna velká rodina. Taková rodina, které se Aderyn ani nesnilo. Div dojetím neslzela.
***
I když se Aderyn nedočkala hromadného zpívání kolen přeci nebyla o hudební vložku ochuzena. Nejdříve začala Marika s Rianem. Alfa měl skryté vlohy hraní na kytaru. Prsty obratně poskakovaly po jednotlivých strunách. Marika zase zpívala. Co by za ten sytý hlas dali někteří zpěváci profesionální hudby. Muzikantské duo předvedlo širokou škálu písní v různorodých jazycích. Nechybělo ani několik ruských národních písní, kdy se k Marice přidal i Dimitrij s Ivanem.
Aderyn bohužel neznala ruský jazyk a tak se mohla přidat jenom k několika opravdu známým písním.
"Víš, že teta potkala strejdu na ulici, jak si vydělává hraním na kytaru?" To Aderyn zaujalo. V jasně vepsanými otazníky v očích se otočila na Helen.
"Vážně?" Mladá Volková přikývla.
"Ano, dost často nám to vyprávěli. Byl to náš neoblíbenější příběh, když jsme s bráchou byli malý. Takový romantický horor. A trochu zábavný." Aderyn zamrkala. To zmatené gesto pobídlo Helen k dalšímu vyprávění.
"Prý to bylo tak. Marika se šla jednoho dne celá skleslá projít. Náhle uslyšela hudbu. Tak se za ní vydala. Uviděla sexy chlapa, přišla k němu a za malý poplatek dostala hudbu na rozveselení. No, nejenom hudbu. Později i chlapa." Uculila se jako sluníčko. Aderyn zčervenala.
"To, to naše setkání není…"
"Ale kuš Aderyn. Ty jsi mi tátu zachránila tak přestaň o tom pochybovat. Ano je pravda, že jsem ze začátku byla naštvaná. Ale to jsem byla naštvaná i na mámu, že věděla, že umírá a nikomu nic neřekla. Místo toho každého od sebe odháněla." Začertila se malá vlkodlačice. Ale i tak se po pár okamžicích znova usmála. Natáhla se k e stolu, kde ještě zbylo pár kousku dortu. Jeden si nabrala sobě a druhý Aderyn.
***
Reymond seděl v kroužku pro něj neznámých lidí. Hleděl z jednoho na druhého a snažil si vzpomenout, ale bezúspěšně. Modrovlasá žena, která se představil jako Marika, jeho švagrová mu vyprávěla nějaké úsměvné historky, kterým sotva mohl uvěřit. I když by se měla věnovat své rodině, seděla v podřepu vedle vozíku a pokoušela se ho rozveselit.
V některých chvílích se to povedlo. Ale jinak zbytek večera strávil myšlenkami u Lukase. Aby se neřeklo. Vážil si ochoty všech okolo mu pomoci se rovzpomenout.
Ale teď by stejně byl raději u Lukase a nechal se opečovávat těmi svalnatými pažemi.
To by bylo jiné kafíčko.
Bod k dobru je to jídlo. Najedl se až k prasknutí.
Kdo by to byl tušil, že chlapy dokážou tak dobře vařit.
| << Předchozí díl | Zpět na info | Následující díl >> |
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama