Jenom čas nestačí [26]

18. září 2014 v 13:54 | Maya Maylu |  Dualogie čas

KOLEČKOVÉ KŘESLO NENÍ FAJN. MIMOHODEM, KDO JSTE?

Aderyn se probudila za doprovodu sladkého úsměvu. Po tom včerejšku se cítila jako vyměněná. Chtěla se pořádně protáhnout, ale něco ji v tom zavázelo. A to něco mělo necelá dva metry. Otočila hlavu směrem ke spícímu Dimitrijovi. Pohladila jej po drsné tváři, kde už rašilo ranní strniště. Teď takhle spící vypadal více opravdověji. Upravený, oholený a učesaný vždy vypadal jako princ z pohádky. Takhle spící a rozmačkaný zase naopak vypadal roztomile.
Dimitrij měl majetnicky přehozenou paži přes její útlé boky čímž si ji přitahoval blíže k tělu. Jeho pach připomínající spadané listí a mech se vznášel ve vzduchu všude okolo.
Stačil jeden nemotorný pohyb a modré oči protkané zlatem vykoukly na světlo. Aderyn se usmála. Takhle zmatený je Dimitrij snad ještě roztomilejší.
"Hm, dobré ráno." Hlesl Dimitrij rozespale. Přitáhl si Aderyn ještě blíže až se nosy dotýkali jeden o druhého. "Jak ses vyspala?"

"Dobré ráno." Odpověděla Aderyn s úsměvem, který nechtěl opustit její rty. "Výborně. Děkuji. A jak ty?"
Dimitrij zabručel. Zabořil Aderyn obličej do prohlubně mezi krkem a ramenem. Vdechl její vůni připomínající květinovou zahradu a skořici teď doplněnou i jeho pachem.
"Naprosto skvěle. Jsi mnou cítit."
"Já vím a nevadí mi to." Přivinula se k jeho tělu. Milovala to teplo, které z něj sálalo. "Mám tu vůni ráda." Rukama obkreslovala vlkodlakovi kontury těla. Špičkou prstů přejížděla po pomalu se rýsujících svalech. Sice věděla, že vlkodlačí organismus je zrychlenější než ten lidský i když se vlkodlaci dožívají mnohem většího věku. Přesto ji fascinovalo, za jak krátkou dobu se dokázal Dimitrij spravit. Což bylo jenom dobře. I když Dimitrijem milovala tak jako tak. Pro Aderyn byl důležitější charakter než vzhled.
***
Reymonda probudilo otravné pípání nemocničních přístrojů- ke všemu se probudil s hlavou bolavou jako střep. Máchl rukou ve vzduchu, jako kdyby chtěl ty nepříjemné zvuky odehnat co nejdál od sebe. Ještě notnou chvíli trvalo, než otevřel oči a rozhlédl se po monotónně bílém pokoji. Nevěděl kde je. A ještě hůře. Nevěděl kdo je.
Vůbec na nic si nepamatoval.
Nikde nic. V hlavě naprosté prázdno.
Za pár okamžiků se už přihnali jako vichřice sestřičky spolu s doktorem. A hned ho začali kontrolovat. Každý kousek kůže, každý úd.
Reymond vše zmateně pozoroval. Na jazyku svědilo tolik otázek. A nevěděl, s kterou začít. A tak dál pozoroval šrumec u jeho těla.
***
Lukas postával u právě opravovaného rodinného fordu. S přivřenýma očima sledoval tu cicající se dvojici před sebou.
Ženy, Lukas je opravdu neměl rád. Nelíbili se mu. Averze vznikla přímo od jeho matky, která ho neustále nutila do jakéhokoliv vztahu s nějakou slečnou. A když náhodou zjistila, že dává přednost mužům byl nemilosrdně zbit a vyhozen z domu. Aspoň, že to bylo po studiích. A měl nějaký menší základ do života. Přestěhoval se do Arcoly a otevřel zde autodílnu. Tedy autodílnu, on dokáže opravit si sekačku na trávu nebo pračku.
A tak si vytvořil výdělečné živobytí.
Jenom by tu nemusel jeho zaměstnanec ocucávat se ženou. Nervózně podupával nohou. Už by mohla vypadnout.
Protočil oči. Na tohle se nemohl ani koukat. Proto se zvedl a odešel do kanceláře. Jenom proto, aby se na ně nemusel dívat. A taky by mohl udělat tu objednávku náhradních dílů, které celý týden úspěšně přesouval na další den.
John se na Ivy okouzleně usmál. Ta mladá divoška se mu musela jenom zdát. Jak dlouho se znali? Necelý týden? A už se tu líbají. A podle toho co zahlédl periferním viděním tak naštvali i Lukase. To zase s ním nebude tři dny mluvit. Ach jo.
"Nenaštvali jsme náhodou tvého šéfa?" Pronesla škádlivě Ivy, zatímco uhlazovala záhyby pomačkaného trika. Vůbec ji nevadilo, že John je špinavý. Ba naopak. Přidávalo mu to na živočišnosti. A ona ráda živočišné muže.
"Krapítek. Dělal si na mě zálusk." Zavrněl John do úst, které pak políbil. Nemohl se té chuti nabažit.
"Cože?" Ivy se odtáhla a zmateně zamrkala. Cože to právě John pronesl? To si z ní dělá jenom srandu.
"Lukas je gay. A ženy nemá rád."
"Aha. Chudák kluk. Bude mě tu muset přetrpět."
"Však on si zvykne. Bude muset."
Najednou do dílný vykoukl naštvaný Lukas. Obličej vzteky rudý. "Cucat se potišeji!" zahulákal k pochechtávající se dvojici a zabouchl za sebou s velkou rázností.
***
Bez nohou. Bez vzpomínky. Bez ničeho. Reymond postával u tedy spíše seděl na pojízdném křesle u velkého francouzského okna nemocnice a hleděl ven na zahradu pod přikrývkou sněhu. Doktoři mu říkaly nějaké nesmysli, ale on jim nevěnoval sebemenší pozornost. Více než nějaké nohy mu větší starosti dělaly nohy. Měl by s nimi normálně hýbat. Neměly by, jenom tak bezmocně plandat z těla dolů.
Doktoři říkaly něco o rozdrcených kostech, které špatně srostly a přerušily nervy ovládající jejich pohyb. Což bylo trochu na hlavu. V kómatu byl jenom jeden den. Ale byl naprosto zdravý. Jako kdyby ležel mimo realitu déle jak rok.
Prostě se nemohl stále dopočítat.
"Takže, kdo tedy jsem? Co jsem dělal, že si nic nepamatuji?"
***
"Cože? Můj bratr bude na vozíku? Vždyť je to vlkodlak." Rian vyskočil jako čertík z krabičky. To co mu řekl doktor mu slušně hnulo žlučí. A ani Marika díky druhovému spojení ho nedokázala uklidnit.
"Zatím nevíme přesné informace. Ale vzhledem k jeho genetické výbavě to může být jenom dočasné. Buď mu můžeme nohy operativně zachránit. Nebo tu je možnost, že by se mohli srovnat proměnou." I přes relativně dobré zprávy byl neustále napružený. Vlk se snažil dostat se ven a řádit. Raději okamžitě opustil místnost. Ještě před tím než se stane nějaké neštěstí.
Marika, která celé dění pozorovala si povzdechla. Takže naštvaného svého muže viděla jenom jednou. A dopady nebyly zrovna příjemné.
"Půjdu za ním. A vy pane doktore. Zkuste Reymondovi zachránit ty zpropadené nohy."
***
Rian procházel chodbami nemocnice sem a tam. Nepřemýšlel, na kterém patře se nachází a které oddělení prošel. Prostě se musel nějak uklidnit.
Zastavil se až ve chvíli kdy o něco zakopl.
O zmateně se koukajícího Reymonda.
"Pane bože." Hles nevěřícně Rian. Takhle bratra prostě vidět opravdu nechtěl. "Jak… jak se cítíš?" Optal se váhavě. Na vozík se zamračil. Ošklivý vozík. Ošklivý.
"Ale ujde to. Vozík je sice trochu nepohodlný, ale žiju. To je hlavní ne. Mimochodem. Kdo jste?" zvědavě naklonil hlavu na stranu.
Rian málem omdlel. Ke všem těm průserům ještě měl Reymond amnesii. Teď mu bude muset všechno vysvětlovat od začátku.
Kruci.
Do toho se mu vůbec nechtělo.
Čert aby to vzal.

KONFRONTACE SE SYNEM

John pozvedl zvědavě obočí. Tak nějak tušil, kdo je novou Dimitriho přítelkyní. Ale až takovou krasavici nečekal. A když se spolu s ní jeho nejlepší kamarád přibližuje. V tom jeho obvyklém dlouhém kabátu z černé kůže a nově obnoveném účesu podle nejnovější módy s modrými melíry vypadal jako nějaký mafiánský boss. Aderyn po jeho boku rozkvetla. Šla těsně u jeho boku. A Dimitrij si ji majetnicky držel okolo pasu.
"No konečně, kde jste se loudali." John se usmál od ucha k uchu. Nechybělo ani jejich obvyklé chlapské přivítání. Aderyn se lehce červenala. Nerada někam přicházela pozdě a teď měli zpoždění dokonce patnáct minut. Jenomže Dimitrij ji neustále chlácholil, že jde o akademickou čtvrthodinku.
"Promiň. Nemohl jsem najít šrajtofli." John se zasmál. To je prostě celý Dimitrij. Peněženka a mobil mu téměř nic neříkají a vždy je hledá. Prostě jsou tyhle dvě věci pro něj nepotřebné.
"To abys nebyl ty, že?" Otočil se na Aderyn. Uklonil se jí. "Jsem John O'Conel. Nejlepší přítel tady toho manekýna." A vzal její ručku, na kterou vtiskl malý polibek. "A tohle je Ivy Adamson." Aderyn se začervenala.
"Aderyn Morgan. Těší mě, Johne. I vás Ivy." Potřásla si i s Ivy.
Proč jsem jenom na to dvojité rande kývla? Vždyť to… vypadám jako otrhánek oproti Ivy.
"Aderyn. Jdeme?" S přivřenýma očima přikývla. Možná si její nejistoty Dimitrij všiml. Ale nic neříkal. Se skloněným pohledem následovala trojici. Náhle se oklepala, když ucítila horký dech na jejím uchu. "Jsi nádherná. Pokoušíš mě i vlka. Není zač se stydět." Zahraptěl ji Dimitrij do ucha. To zvedlo Aderyn trochu sebevědomí. Jenom ji trochu znervózňovalo to prohlášení, že oba pokouší. Na tělesné spojení se ještě necítí. Pořád ty rány po minulém vztahu byly moc čerstvé. A věřila, že i Dimitrij měl pořád výčitky ohledně Clary.
Podle ní to dvojité rande nebo zrovna nejlepší nápad.
***
Ticho, které najednou panovalo v místnosti, bylo nesnesitelné. Ostatní přísedící v druhé místnosti trpělivě vyčkávali na jakýkoliv zvuk. Hlavně na známky rvačky. Aby je mohli roztrhnout od sebe. Aderyn seděla mezi Helen a Ivanem. Byla vděčná za tichou podporu ze strany Dimitrijovi rodiny. Převážně proto, že měla o něj velké starosti.
"Neboj se. Táta bude v pořádku."
"Děkuji Helen. Ale bojím se. Nechci, aby se kvůli mně pohádal se synem." Helen konejšivě vzala Aderyn kolen ramen.
"Nemusíš se bát. Peter má sice tvrdou palici, ale snad to nebude tak hrozný."
"A pokud budou zlobit oba, zfackuji je na jednu hromadu." Pronesl Ivan a zkřížil ruce na prsou. Aderyn měla při prvním setkání z Ivana strach. Byl to chlap jako hora, samý sval. A nejhorší, že ani na dědu nevypadal. Typovala by mu tak čtyřicet pět let. A byl sakra podobný Kevinu Sorbovi. Vypadá jako Hercules. Pomyslela si.
"A… nebude je to moc bolet." Kníkla Aderyn poplašeně. Nebyla zastánkyní násilí.
"Jasně, že je to bude bolet. Nemaj se chovat jako pitomci."
"Ale…"
"Neboj maličká. Oba by to přežili…. Možná."
Teď si Aderyn vážně myslela, že dvojité rande opravdu nebylo tím nejlepším nápadem. Neměla podlehnout těm modrým očím. Neměla na ten šílený nápad přikývnout. Uprostřed večeře je totiž vyrušil mladý muž, ze kterého se nakonec vyklubal Peter Dimitriho syn a ztropil jim scénu. A cítila se z toho opravdu špatně.
Kdyby jenom čas šel vrátit nazpátek.
Bohužel nejde.
***
"Tak," Dimitrij mlaskl, aby přerušil nepříjemné ticho. "můžeš mi vysvětlit, proč se chováš jako malý parchant?" pohodlně se posadil do koženého křesla v kanceláři, kterou jim alfa milostivě propůjčil pro tuhle příležitost.
"Ty se ještě ptáš?" vyštěkl mladší z Volkovů zostra, až sebou Dimitrij bolestivě trhl.
"Jo, ptám se. Prát se protože nevím, co to do tebe vjelo. Začneš křičet v restauraci jako smyslu zbavený."
Peter vztekle zaskřípal zuby. "Ty za to můžeš. To kvůli tobě máma zemřela. Kdyby ses o nás jenom staral." Dimitrij se celou dobu snažil zachovat chladnou hlavu. Jenomže čím více mu jeho syn vyčítal Clařinu tím více mu postupně selhávaly nervy. Dokonce zatínal drápy, které se mu objevily místo nehtů, do kůže na pažích. Pohled zezlátnul téměř okamžitě.
"Že jsem se o Claru nestaral? Milej zlatej kdybych nemakal od rána do večera tak… ale co ti to povídám. Ty jenom vidíš matku, matku. Ale mě ne. Kdy jsem jenom udělal chybu?" Vnitřní vlk Dimitrije se vzpínal proti řetězů, kterými byl spoután aby nevyplynul napovrch a nezačal žárlit.
"Ale…" Peterovi došla slova. Takhle zničeného otce viděl poprvé. A až teď mu došlo, že ten muž před ním je jenom stínem toho šarmantního muže, z kterého šly ženy do kolen. Byl pohublý a jakoby zestárl.
Dimitrij se zvedl. "Až si o tom budeš chtít promluvit, přijď za mnou. A na Aderyn ani nesáhneš. Nebo si mě nepřej." Zavrčel poslední varování a raději opustil místnost.
***
Když se dveře otevřely Aderyn okamžitě vyskočila na nohy. Ruce přitisknuté k hrudníčku. Na pár okamžiků zapomněla i dýchat. Když ale viděla, že Dimitrij neměl na sobě žádné zranění, úlevně si oddechla.
Takže je nakonec v pořádku. Spadl mi kámen ze srdce. Několika tanečními skoky zdolala tu nepříjemnou vzdálenost a objala Dimitrije pevně kolem krku.
"Bála jsem se, že se poperete." Dimitrij tiše zabručel. Svým způsobem ho těšilo, že se o něj jeho družka bojí. Proto ji objal kolem pasu a trochu si ji nadzvedl. Také proto, aby nemusela neustále stát na špičkách. Hold ten čtyřiceti centimetrový rozdíl byl dosti zřetelný.
"Peter je sice vzteky bez sebe. Ale já se umím ovládat." Líbl Aderyn na spánek pak se podíval na přihlížející rodinu. "Nechte ho vyvztekat. Až bude v klidu, sám si za mnou dojde."
"Myslíš, že se někdy uklidní." Dimitrij pokrčil rameny. Peter byl mladý, ještě s ním cloumal přehršel hormonů. A navíc byl hodně po matce. Clara byla vysoce temperamentní vlkodlačice. Takže to jenom tak dobře neviděl.
"Jednou určitě. Času máme dost. Jo alfo. Díky za půjčení kanceláře. Nic jsem nezničil."
"To jsem rád, stačilo, že jsem si ji rozmlátil před nedávnem sám." Dimitrij na Riana kývl.
Marika si lepšího partnera nemohla ani vybrat. Silný charismatický vlk, který byl milující otec, ale také dokázal rozdat rány. Když bylo třeba. Smečka pod jejich rukama vzkvétala.
"A kdyže vás tu všechny mám tak pěkně pohromadě." Všechny hlavy, Marika s Rianem a jejich dcerou Anne, Helen, John, i Dimitrij s Aderyn se obrátily na Ivana. "Dvacátého pátého chci vás všechny vidět u sebe ve srubu na pořádnou vánoční hostinu. A když říkám všichni tak myslím i vaše povedené polovičky. Ne, že nechám Aderyn doma Dimitriji." Zahrozil svému synovi prstem ve vzduchu. Ten se jenom zasmál.
"Neboj se tati. Vezmu ji sebou. Jenom mi slibte, že mi ji nevyděsíte." Ivan se od ucha k uchu zasmál.
Jenom Johnovi do smíchu nebylo.
"Vem Ivy sebou. Ať se s ní ostatní seznámí." Zaslechl v mysli hlas svého přítele. Ale, tak se necítil zrovna dobře. Nepřišlo mu zrovna správné hodit na rodinné setkání, která ani není jeho. Jenomže si ho Volkovi vzali pod křídla. Nemůže je zklamat.
"Pokusím se."
"To nebyla prosba, Johne. Ale rozkaz od zástupce alfy."
"Jsem taky zástupce alfy."
"Mám to říct Rianovi."
"Fajn, vzdávám se."
"Tak je hodnej kluk." John se kysele zasmál. Tyhle konverzace v mysli neměl moc rád. Ale aspoň že to neslyšely i ostatní uši.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama