Jenom čas nestačí [24]

18. září 2014 v 13:46 | Maya Maylu |  Dualogie čas

TOHLE JE IVY

John jako obvykle posedával v Bunkru a popíjel svoji oblíbenou whisky.
Tímhle stylem se ze mě stane vážně alkoholik. Ale když mám i jinou zábavu než jenom pití. Pomyslel si pro sebe vlkodlak pobaveně. A vzpomínal, kdy se jeho život tak převrátil naruby. Jestli to bylo Clařinou smrtí, kdy se seběhlo tolik náhod najednou, až to nebylo možné, nebo ještě dříve, kdy se sourozenci Volkovi přistěhovali do Arcoly. Kdo jenom ví.
Lehce se usmál na Ivy, která obratně poskakovala mezi hosty s objednávkami. Chápal, že se mu nemůže naplno věnovat. Hlavně, když je v Bunkru docela hodně zákazníků. Až nezvykle živo na jeho maličkost. Mezi prsty si pohrával se skleničkou.

"Co tu sedíš jako hřib Satan?" Johnovi kolem ramen přistály ruce velké jako lopaty doplněné o tolik známý hlas. V tu chvíli ho zalil studený pot. Co ten tady dělá? To vůbec není dobré. Vůbec ne.
"No, zrovna jsem byl na odchodu." Jasně, že to byla lež. Hlavně, když jeho sklenka pořád obsahovala Jacka. Dimitrij se zamračil. Jasně, že si u Johna všiml každé lži. Tak proč lhal dnes? Nechtěl s tím mluvit. Jenom ruský vlkodlak zářil jako sto wattová žárovička a tak se nenechal odradit. Posadil se na volné místo vedle něj.
"Nekecej."
John si povzdechl. Byl prozrazen vlastní neschopností dobře zalhat. "Prokoukl jsi mě Sherlocku."
"Promiň. Poslední dobou jsem tě zanedbával." Dimitrij se podrbal ve vlasech. Jasně že se Johnovi doslechlo, že Dimitrij bydlí u nějaké slečny. Sám mu to řekl. A dokonce ji i několikrát potkal.
"To je v pohodě. Aspoň, že vypadáš lépe." No jo, ale na jak dlouho. Hned co Ivy uvidí, se to zase posere. "Dokonce jsi i přibral. A co ta tvoje?" Pozvedl zvědavě obočí a přiložil sklenku k ústům.
"No," na Dimitrijovi bylo poznat, že byl v rozpacích. "Tak trochu. Zmatené. Vlk si ji začíná nárokovat ještě důrazněji. Ale… i já k ní něco cítím. Připadám si tak…" John se podivil. Jeho přítel najednou přestal uprostřed věty. Vypadal, jako kdyby spatřil ducha. Když se podíval tím směrem tak hned věděl proč tomu tak je.
A je to tady. Připrav se na zdlouhavé vysvětlování. Zatřásl se svým přítelem.
"Dimko?" Nic. Nereagoval. Za tu dobu se k nim Ivy přiblížila s úsměvem od ucha k uchu a prázdným podnosem v rukou. Už ale při prvním pohledu na druhého neznámého muže pomalu začínala vědět, že to nebude nic příjemného. Přistoupila ke dvojici a s profesionálním úsměvem pověděla.
"Tak co to bude?"
V Dimitrijovi se všechno stáhlo do velikosti malé scvrklé švestičky. Ne, tohle nemůže být možné. Tohle není Clara! Jeho mysl ale odvodila něco jiného. Ruskému vlkodlakovi se nahrnuly slzy do očí. Jako v povzdálí zaslechl Johnův hlas.
"Seber se chlape. Tohle není Clara. Ani není vlkodlak. Je to člověk." Bezděky třásl se svým nejlepší přítelem. Kousal se při tom do spodního rtu. Připadal si zase a opět tak bezmocný. Kdyby jenom věděl jak svému příteli pomoci.
Aderyn celou tuhle nepovedenou komedii sledovala s nezakrývaným šokem. Ten bolestný pohled toho neznámého muže se jí zařezával hluboko do srdce. Nakonec to John vyřešil s naprostým přehledem. Vzal malou hadičku se sprchou, kterou za barem používali při mytí sklenic a namířil ji přímo muži na obličej. Jak bylo vidno vyplatilo se. Muž se probral s transu. Jako nějaký pes se oklepal. Což naopak Ivy pobavilo. Nemohla si pomoci, prostě to vypadalo komicky.
"No tak Dimitriji." Napomenul ho John.
"Sorry síla zvyku."
Starší z vlkodlaků se zhluboka nadechl. "Ivy, tohle je Dimitrij. Víš, jak jsem ti povídal o Claře? Tak tohle její manžel." Ukázal na Dimitrije. "Kámo, tohle je Ivy. Zaručuji, že vzhled je čistě jenom náhodný."
V Ivy by se nikdo krve nedořezal. Nečekala, že se setká s manželem té mrtvé ženy tak krátce. Ale je hezkej. Pomyslela si.
Dimitrij se za pomoci studené sprchy vzpamatoval dosti rychle. Taky tomu dopomohlo plísnění jeho vnitřního vlka. Aspoň, že druhá duše sídlící v jeho těle se nemůže uchylovat k tělesným trestům. Kdo ví, jak špatně by to dopadlo. Ještě stále zmatený vzal Ivy za ruku a lehce jako kdyby byla z křehkého porcelánu, si s ní potřásl.
"Těší mě."
"Mě také."
"Ivy prosím panáka vodky. Jinak tu na tebe bude civět ještě dlouho."
***
"Omlouvám se, nevěděl jsem, že ten blázen zavítá do Bunkru tak brzy." John postával i Ivyna mustanga. Tyhle auta měl v převeliké úctě tak se ani neopovážil opřít se o karoserii. Měl neukojitelnou touhu se Ivy za tu scénu v Bunkru omluvit. Sice se to pak vyvinulo v uvolněnou konverzaci. I když musela zažít nepříjemný šok.
Ivy potěšená, že John na ni čekal, nebo spíše došel domů a pak se vrátil, a chtěl se omluvit za přítele. Zakroutila hlavou. "Není za co se omlouvat. Dimitrij je pro tebe asi důležitý přítel. A bohužel osud to tak chtěl. Není za co se omlouvat." Pronesla s mírně sklopeným pohledem. Ona byla snad v rozpacích. "A navíc je to i pěkný kus chlapa." S potěšením zaslechla Johna, jak nespokojeně mlasknul.
"To možná je, ale na vás je moc starý slečno." Což John nelhal. Dvě stě let oproti necelým třiceti letům, více Ivy netypoval. Dívku to ale pobavilo.
"Ale nepovídej. Kolik mu může být? Třicet? Ani mu ještě neřídnou vlasy."
Jo kdybys jenom věděla. Pomyslel si John suše. I když on měl co říkat. Byl dokonce dvakrát tak starší jako Dimitrij. Což se pomalu začínalo podepisovat na jeho chování. "Dobrá. Byl jsem prokouknut. Ale stejně. Řekněme, že už je tak trochu zadaný." To donutilo Ivy pozvednout obočí vzhůru.
"Zadaný? Za tak krátkou dobu."
John pokrčil rameny. "Je to na dlouhé vyprávění. A tím nechci nikoho zatěžovat. Navíc by mě Dimitrij pěkně vynadal, kdybych řekl, že tu slepičím jeho osud. Neprojdeme se?"
"Dobrá, ale jenom odvezu auto domů. Nechci ho tam nechávat."
"Chápu. Asi nemohu mít tu čest a řídit, že?"
"Ani kdyby padaly trakaře nabarvené na růžovo s fialovými puntíčky."
***
"Asi bych tě měl varovat. Je to takový poděs." Varoval Ivy s lehkým úsměvem. Vzpomněl si totiž na událost, kdy jeho čtyřnohá společnice porazila samotného alfu. Neberte to zle. John měl alfu v úctě, uznával ho i jeho družku. Ale té scény se prostě musel smát. Hlavně, když se Dimitrij postávající po jeho boku zhroutil smíchy k zemi jako pytel brambor.
"Snad to nebude tak hrozné. Navíc mám ráda psy." Ivy si zvědavě prohlížela malý domek na předměstí Arcoly. V něčem podobném by ráda bydlela. Měla by tu vlastní klid a nikde v okolí žádný zvědavý sousedí nakukující do oken, jenom aby věděli, jakého fešáka si přitáhla domů. A ráno by to už vědělo celé okolí.
"Já tě varoval." Zamumlal si pro sebe a otevřel vchodové dveře. Na reakce svého domácího mazlíčka nemusel čekat dlouho. Nezaměnitelný dusot tlapek se blížil jako parní lokomotiva.
Kolem Johna proběhl bílý flek, který se zastavil až na Ivy, kterou povalil za horoucího vítání. Velká fena irského vlkodlaka kroutila ocasem ze strany na stranu a olizovala návštěvě svým obrovitým jazykem obličej. Prostě a jednoduše se jednalo o veselého vítajícího psa. John se uchechlt.
"Ivy, tohle je Ivy."

JAK REYMOND K BOULI NA HLAVĚ PŘIŠEL


"Jasně, hovno vědí, jak se cítím. Ať jsou všichni s tou svoji přehnanou starostlivostí do prdele." Reymond nakopl chudáka zmrzlí kopeček hlíny. Opětovně si přihnul z lahve dovezené vodky. Díky několika promile alkoholu v krvi se cítil lehký jako peříčko. Stačilo by jenom roztáhnout křídla a letět. Kdyby, ale mohly odlétnout jeho černé myšlenky. Ty ne, ty se ho držely zuby nehty. Zabodávaly pařáty hluboko do mysli. "Kurva!" Ulevil si opět. Co ho to jenom napadlo? Trmácet se v noci v lese v podnapilém stavu. Ale on prostě musel zmizet. Stáhnout se do ústraní. A hlavně co nejdále od té miliskující se vlkodlačí smečky.
Už od jeho nedobrovolné proměny byl čím dál tím více psychicky nestabilnější. Proklínal všechno a všechny za svůj podělanej osud. Převážně proklínal otce, za to že si z něj udělal kopací pytel, poslíčka a otroka v jednom. Ani mu nebylo líto, že mu v patnácti letech provrtal hlavu kulkou, když se poprvé před ním proměňoval ve vlkodlaka a chtěl ho také proměnit.
Proklínal svého podařeného bratříčka, dvojče, co vypadá tak o patnáct let mladší, díky tomu, že se proměnil dříve jak on (Tak tohle mu teda nezáviděl. Spíše to byl důvod k neustálým posměškům.). Ne, on ho proklínal, za jeho dokonalý život. Vždyť má ženu a dvě děti. Krásnou dceru a zdravého synka. Díky příbuzenstvu jeho manželky dostal velkou šťastnou rodinku. Jak přeslazené.
A hlavně proklínal tu vlkodlačí děvku, co si chtěla dokázat svoje ego a napadla ho. Jak se mu líbil její křek, když ji stahoval za živa z kůže. Zasloužila si to děvka jedna.
Ale co měl on? Nic. Jenom nálepku psychopatického maniaka. Ale divte se mu. Nikdy se neusmíval. Díky tvrdé výchově se vyžíval v utrpení ostatních. Nikdo neviděl, kdo Reymond ve skutečnosti byl.
Jenom osamělý muž. Hodně osamělý.
Aby utišil ty neoblobné hlasy v jeho hlavě znova se napil. Se zakloněnou hlavou si nevšiml příkrého srázu, který jakoby se objevil odnikud.
Jaké překvapení ho čekalo, když šlápl do prázdna. Vše se seběhlo rychle. Reymond ztratil rovnováhu a jako pytel brambor se zřítil po srázu dolů, kde ho na konci čekaly ostré kameny. Stihl jenom vyjeknout. Hlava tvrdě dorazila na jeden z kamenů. Tělo se zkroutilo do nepřirozené a ne moc pohodlné polohy.
Pak už byla jenom tma.
***
Dimitrij byl v práci a Aderyn zase naopak měla hodinu volna. Rušit ho nechtěla, proto se rozhodla pro něco jiného. Zastavila se v květinářství, kde koupila kytici s tmavě rudou mašlí a vydala se směrem na hřbitov. Už jednou se zastavila u hrobu Clary Volkov. Ale tehdy nevěděla, kdo ta žena ve skutečnosti byla. Teď to věděla a hodlala se jí vyzpovídat. Jako kdyby si tím jejího ducha chtěla uchlácholit.
Opatrně našlapovala po namrzlém chodníku. I když měla boty bez podpatku každý krok se jí podkluzoval. A zlomená noha na svátky by nebylo nic příjemného. Stejně je nebude mít s kým strávit. I když. Zastavila se. Zasněně se zahleděla na osamocený strom. Posledního strážce u dlážděné silnice jak své obrovité větve rozvírá a tím v létě vytváří stín pro zamilované páry, které vyhledávají úkryt na malé lavičce.
Vždyť vlastně má Snížka. Tedy Dimitrije. Možná nebude sama. Ale ten asi nebude chtít trávit s ní, ale s rodinou.
Pomalu prošla okolo brány hřbitova. Už při prvním setkání obdivovala umělecké kování. Zprvu ji byly divné postavy vlků. Teď už chápala. Na zdejším hřbitově nebyli pohřbeni jenom lidé, ale i členové zdejší smečky.
Zabočila do jedné z uliček, až došla do křídla patřící zdejší smečce. Jednalo se o oddělený prostor. Hřbitov ve hřbitově. Zdejší nebožtíky hlídaly sochy vlků. Jako poslední stráž hlídali klidný spánek rozmístění na mohutné zdi okolo. Vyhledala hrob Clary. Postavila se před něj. Jednalo se o jednoduchý kámen se zlatým písmem doplněné o vlka a řecké písmeno beta.
Aderyn se plaše zeptala, co to písmeno znamenalo. A Dimitrij odpověděl, že to byl její post před smrtí. Pak ji vysvětloval, jaké posty jsou ve smečce a jak funguje hierarchie.
"Nejvýše postaveným vlkem je alfa a jeho družka. V některých smečkách se tento post získává brutální silou. V některých zase závisí na oblíbenosti. Prostě to má podobný systém jako hlasování prezidenta. Alfa může padnout z několika důvodů. Buď zemře smečka a on jediný přežije, což se stává ojediněle. Pravý alfa svoji smečku neopouští. Nebo ho sesadí jiný vlk. Anebo prostě alfa zemře.
Alfa má po ruce několik svých zástupců. Počet závisí na důvěře a velikosti smečky. Zdejší smečka má tři zástupce. Mají normálně post bety. Beta vlkodlaci jsou silnější jedinci, většinou bojovníci. Starají se o bezpečí smečky.
Další jsou kapy, středně silní vlci. Ne tak silní jako bety, ale zase ne slaboši. Poslední jsou omegy. Slabí jedinci, přesto jsou stavebním kamenem smečky. Nejsou pro smečku přínosní, co se týče síly, ale i tak. Některé omegy vážně uznávám za jejich nevídané schopnosti." S úsměvem vzpomínala, jak se Dimitrij celý rozzářil, když mluvil o smečce jako takové. Bylo poznat, že ji měl rád. Že mezi vlkodlaky není krev úplně důležitá.
Sklonila se k náhrobku a s láskou oprášila sníh.
"Zdravým paní Volková." Promluvila tiše. V hlase byla jistě zřetelná úcta. "Chtěla jsem vám říci." Několikrát zamrkala, aby zahnala slzy. "Že vás manžel byl to nejlepší, co mě kdy v životě potkalo. A taky, se vám chci omluvit, že to takhle dopadlo." Opatrně jako pírko položila kytici. Tichá úcta ženě, kterou nikdy nepotkala. "Ale slibuji, že se o Dimitrije postarám. Tak jak jenom to bude v mých silách.
***
"Cože se stalo?" Rian vyskočil z křesla jako bodnutý včelou. Právě mu volala nemocnice, že byl jeho bratr nalezen v bezvědomí a podle silného zápachu alkoholu i v podnapilém stavu. A ke všemu i silně potlučeného. Proto se rozeběhl co nejrychleji směr nemocnice, aby zjistil, v jakém stavu se to přesně Reymond nachází.
V nemocnici byl za pár okamžiků. Na vlkodlaka standardní výkon. A hned u vchodu na něj čekal doktor.
"Tak, jak je mu?" Vydechl udýchaně. Že ho nenapadlo si vzít auto. Hlavně, že jeho rodina vlastní tři auta. A on si běží do nemocnice pěšky. Jenomže strach o bratra mu zatemnil mozek.
"Zatím je stabilizovaný, ale…" doktor se zajíkl. Rian ho probodl pohledem. Na všechny, na lidi i vlkodlaky, se choval mile a nikdy se neschyloval j tělesným trestům, ale ať je bůh nad ním doktorovi s chutí jednu vrazí, jestli se nerozkecá.
"Ale?" dodal netrpělivě s vrčivým podtónem.
"Ale asi jeho pád bude mít neblahé následky. Zatím nemůžeme říci jaké. Pán bratr je vlkodlak. A byl téměř zhojený, když ho našli. Míru poškození zjistíme, až se probudí."
"Pane bože. Mohu ho vidět." Doktor přikývl a zavedl alfu do bratrova pokoje.
"Ale nebude to příjemný pohled."
***
"Ehm slečno?" Aderyn poplašeně pozvedla pohled od náhrobku. Byla přerušena v tiché motlitbě za Clařinu duši. A také ve vyprávění o tom co Dimitrij dělá a jak se má. Zamrkala svýma poplašenýma laníma očima na modrovlasou ženu v chlupatém kabátu. "Co tady děláte." Srdce se jí málem zastavilo, když se žena zeptala s trochou ostřejším tónem.
"Já, ehm," zakoktala se. "Jsem tu, byla dát květiny."
"Kdo jste." Mariku došlo, že ostrý tón ženu jenom vyplašil. Proto se rozhodla pro mírnou konverzaci.
"Aderyn." Pípla tiše. A Marice hned došlo kdo je. Moc často se totiž nesetkávala s lidmi ve vlkodlačí části hřbitova. A když je potkala většinou se jednalo o členy rodin. Nebo restaurátory.
"Ach, aha. Omlouvám se za své chování. Jsem Marika Storm. Za svobodna Volkov." Aderyn nemohla uvěřit. Ta modrovlasá, žena, která ji pomohla první den je Dimitrijova sestra.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama