Jenom čas nestačí [23]

18. září 2014 v 13:42 | Maya Maylu |  Dualogie čas

SEZNÁMENÍ S DCEROU

"Takže připravena?" John skroutil ústa do skromného úsměvu. Sám ani nevěděl, co ho napadlo pozvat Ivy na rande. Zvláště když je tolik podobná Claře. Ano, z části duše to bere jako zrada vůči Dimitrijovi, ale na druhou stranu ho ta prořízlá pusa uchvátila. A dalším bodem k dobru byla ta kráska, kterou vlastnila. Ano, myslel toho černého mustanga se stahovací střechou.
"Jsem zvědava, co jste si pro mě připravil, pane O'Conele." John obdivně pískl. Ivy si to k němu přikráčela v těsných džínsách, bílém tílku a černé kožené bundě. Díky vysokým kozačkám na podpatku byla opticky vyšší, než ve skutečnosti je. Dokonce se mohla dívat Johnovi do očí. Což vlkodlak jenom ocenil.
"No, původně jsem chtěl obyčejné rande jako kino a tak. Ale vzhledem k tomu co vidím." Přejel po Ivy pohledem od shora dolů. "Bych změnil plán. V jednom klubu je metalový koncert tak…" Ivy obešla Johnův mustang. Stejně jako před tím on i ona obdivovala skvostného veterána.
"To zní jako velmi dobrý nápad. Beru ho. Ten koncert samozřejmě."

"Tak to jsem rád." John obešel auto, aby mohl dámě otevřít dveře. "Prosím."
"Ach, jak koukám, džentlmeni ještě nevymřeli."
"A doufám, že ještě brzo nevymřeme." I když Johnův věk necelých čtyř století je na vlkodlaka úctyhodný. Přešel zpět k místu řidiče. Měl v plánu ještě před koncertem malou vyjížďku. A jak se zdálo. Budou mít s Ivy společnou řeč.
"Tak hurá na cesty."
"Jak si paní přeje." Jeho plechová kráska naskočila na poprvé. Staré dobré americké auto nikdy nezklame.
***
V malém pekařství ji přivítal kravský zvonek, kterého se poprvé lekla a příjemná vůně čerstvého pečiva. Aderyn se zhluboka nadechla. Jak se zdálo, přišla včas. Teda alespoň do chvíle co zahlédla Snížka/Dimitrije jak objímá jednu drobnou dívčinu stejně jako on oděnou do pekařského stejnokroje žluto-černé barvy. Na sucho polkla a stihla si všimnout, že žárlí. Opravdu žárlí. Jak bylo jejím zvykem, sklopila zahanbeně pohled. Co jsem si to jenom nalhávala. Mě štěstí nikdy nepotká.
"Aderyn?" Zaslechla své jméno. To ji donutilo pozvednout pohled.
Dimitrij pevně objímal svoji milovanou dceru kolem pasu. Děkoval bohu, že ta milující a chápající bytost byla jeho krve. Ani slovy nedokázal popsat, jak ji miloval. Vyrušil je ale příchozí zvonek. A tam musel majitel obchodu neochotně pustit Helen a jít obsluhovat. Zmateně zamrkal, když spatřil Aderyn. Hned se podíval na hodiny, jestli zase nezapomněl na čas, jak bylo u něj obvyklé. Jenom zjistil, že Aderyn přišla o hodinu dříve.
"Sní… Dimitriji." Opravila se hned. Opět zčervenala. Neustále ji na rtech pálil ten včerejší polibek. Byl tak vroucí, živočišný, vzrušující. Až se jí z toho podlamovala kolena.
"Ale, ale něco mi tu uniklo?" Helen zkřížila ruce na prsou zatím, co se opírala o futra dveří. S lehkým pobavením sledovala tu roztomile rozpačitou zónu. Aderyn… tak tohle byla ta žena, která zamávala s vnitřním vlkem jejího otce a dala mu milost a bydlení pod její střechou. Zrovna všechno vysvětlil, než se ona osoba objevila u nich v práci. Ale byla pěkná. To se muselo nechat.
"Ah, omlouvám se, asi tu právě ruším." Aderyn plaše couvla o krok dozadu. Její choulostivá mysl si ihned představila ten nejhorší scénář, co mohla. A to, že ta žena je jeho nová známost. I když to bylo nemyslitelné vzhledem k tomu, že Snížek/Dimitrij trávil většinu času s ní.
"Ne, ne, nerušíš. Já. Bude to znít divně, ale chtěl bych ti někoho představit." Opatrně vzal Aderyn za ruku. Odvedl ji k Helen. V duchu tušil, že si bude muset připravit své rychlé reflexy.
"Ehm. Vážně?" V Aderyn malá dušička. Možná ta nejmenší dušička na světě. Se zatajeným dechem čekala ten nejhorší ortel, co její uši mohou zaslechnout.
Helen zprvu pobavená pak mírně deprimovaná z vývoje situace postávala opodál. Tak nikdy nepodceňovala tátovi vyjadřovací schopnosti. Ten kdyby chtěl tak prodá bezrukému housle. Jenomže teď si počínal jako slon v porcelánu. Rozhodla se proto jednat. Jestli uvidí otce šťastného tak ať má novou známost.
"Helen Volkov, Dimitriho dcera, těší mě." Natáhla ke zmatené Aderyn ruku.
"Co to proboha děláš?" Zaslechla Helen rozčílený hlas otce ve své mysli.
"To čeho ty nejsi schopnej." A zpražila ho pohledem.
Aderyn zprvu nedocházela pointa celého představení. Pak jí to ale došlo. Poplašeně zamrkala. Ucítila slabo jak se jí podlamovala kolena. Dimitrij poděkoval svým smyslům. Stihl zachytit Aderyn těsně před tím, než se hlava dotkla podlahy.
"Dce… dcera?"
"No jo." Odpověděla Helen zcela klidně. "Dcera. Takže žádná konkurence. O to se neboj." Opět k ní natáhla ruku. Tu už zmatená Aderyn přijala.
"A… Aderyn Morgan. Těší mě."
"Jsi roztomilá."
"Co prosím?"
"No jsi roztomilá. A hlavně vám to spolu krásně sluší." Uculila se mladá Volková. To už se červenali oba dva. Jak Dimitrij tak i Aderyn.
Helen spokojená sama se sebou se postavila na nohy. Oprášila si pracovní oděv a zhoupla se na patách. "Víte co vy dvě hrdličky. Běžte ven. Já to tady zavřu."
"Blázne!" Ale Helen se usmála. Z urážek svého otce si nikdy nedělala velkou hlavu.
"Líbí se mi. Je jiná než matka."
"Nechci Claru zradit."
"Ani ji nezradíš. Byla by ráda, že žiješ a netrápíš se." Dimitrij si povzdechl. Byl rád, že Aderyn jako člověk nemohla zaslechnout rozhovor mezi nimi. Ještě by se cítil hůře, než byl do teď.
"Tak dobrá. Jdu se jenom převlíknout." Postavil Aderyn na nohy. S úlevou zjistil, že vykolejená dívka stojí pevně a tak mohl odejít dozadu převléknout se z pracovního do civilního. A pokud možno co nejrychleji.
Helen celou dobu tiše postávala a sledovala Aderyn. Jak nervózně přešlapovala z nohy na nohu a snažila se vpít se do dřevěného obložení zdí. "Kolik ti je?" Zeptala se nakonec zvědavě. Aderyn zaváhala. Může říct svůj pravý věk? A nebude to divné?
"Dvacet sedm." Pípla nejistě. Helen se do široka usmála.
"Tak to jsme téměř stejně staré. Mě je dvacet dva." Oznámila hrdě svůj věk. Aderyn se zajíkla. Dcera je téměř stejně stará jako ona. Nebude to divné, když budu chodit s tak starým mužem? A na co to proboha myslím? Zbláznila jsem se? Zmatena sama sebou si začala pohrávat s nejbližším volným cípem oblečení. V duchu se modlila k bohu, aby se Dimitrij co nejrychleji vrátil. Pro tentokrát ji bůh vyslyšel.

DENÍK: 18. PROSINCE

Takhle zvláštně jsem se zase dlouho necítila. Nejde o to, co se mi za poslední dny stalo. Snížkem začínaje a seznámení s jeho dcerou Helen konče. Jde převážně o to, co cítím.
ZAMILOVALA JSEM SE DO DIMITRIJE! ZAMILOVALA JSEM SE DO SNÍŽKA!
Vím takhle to zní naprosto příšerně. Ale je to jedna a tatáž osoba. Muž a jeho vnitřní zvíře. Ten polibek. Byl tolik jiný od toho zrádce. Tenhle byl vřelý přesto divoký. Úplně se mi z něj podlamovala kolena. Nechci vyznít jako nějaká zamilovaná husa, ale když si nemohu pomoci.
Kvůli Dimitrijovi, vlastně i Snížkovi, zanedbávám svoji práci. Pořád musím na něj myslet. Trávím s ním každou volnou minutu, co to jenom jde. A když musí náhodou někam pryč tak je mi… normálně smutno.
Vím, že tohle nechceš zrovna slyšet Elzo. Ale ber to takhle. Pořád jsi do mě neustále promlouvala, ať si najdu nějakého přítele. Teď by se mi hodila nějaká rada, jak mu to mám říct. Stydím se. Bojím se, co na to řekne.
Přeci jenom Dimitrij je vdovec co nedávno přišel o ženu. Ještě musí určitě truchlit. Ale pak je tu Snížek. A ten mi dal jasně najevo, že mě chce. A je to vůbec dobře? Vlk toužící po obyčejné hubené lidské holce? Vždyť to zní jako z románu. A tyhle příběhy se prostě nikdy nedějí.
Měla bych se plně položit do práce.
No jo, ale jak?

CHCI BÝT S TEBOU




Frustrovaný povzdech probudil Dimitrije ve vlčí podobě. Rychle zvedl hlavu z měkkého koberce a podíval se kolem sebe. Zvědavě zastříhal ušima. Proměnil se do této chlupaté formy jenom proto, aby Aderyn neznervózňoval. Od toho polibku co způsobil jeho vnitřní vlk, se chovala ještě rozpačitěji než obvykle. Musel se jí dotýkat pomalu a neustále ji ujišťovat, že se nic nestane. Proto se rozhodl proměnit, aby se Aderyn mohla soustředit na práci. Jak se zdálo, bez úspěchu. Pomalu se zvedl na packy.
Aderyn zaklonila hlavu a tím se jí dostal prvotřídní výhled na popraskanou strukturu stropu. Už dvě hodiny se snažila sepsat souvislý text z archeologických poznámek doktora Olivera Starka. Zatím vymyslela pouze jenom dvě věty. Jestli to takhle půjde dál, její diplomová práce nebude ukončena včas. A to ji mírně rozčilovalo. A ještě více ji rozčilovalo domnění toho, kam se její myšlenky neustále otáčejí.
Snížek, Dimitrij, polibek, lépe se její myšlenky snad ani nedají popsat. Neustále vzpomínala na vzrušení z toho chtivého polibku. Při zavření očí pořád před sebou měla ten zlatavý pohled plný chtíče. Bezděky ji přejel mráz po zádech. Jenom pak si začne nalhávat, že Dimitrij jiného názoru. Že ještě není vhodný čas, aby se o něj mohla případně jevit zájem, když přišel o manželku. A proboha. Má dceru téměř stejně starou jako je ona sama. Ale na dvou set letého staříka je Dimitrij opravdu zachovalý stařík.
Tiše vyjekla. Ani si nevšimla, že se její vlčí společní přiblížil až k ní a položil ji hlavu do klína. Ale při pohledu do těch upřímných modrých očí by mu odpustila i vraždu. A to s připitoměným úsměvem na rtech. Nakonec položila ruku na hebké vlčí uši a pohladila jej. Všimla si, že do modré se propletlo trochu zlaté.
"To nic hoši. Jenom mi to nejde, jak bych chtěla. Myslím, že toho dnes stejně více nevymyslím." Natáhla se k počítači, aby rozepsaný dokument uložila. Pak celý přístroj vypnula.
Tleskla dlaněmi o kolena a usmála se na přísedícího vlka. "Tak, co budeme dělat? Půjdeme na procházku? Nebo si pustíme film?" Dimitrij zaštěkal. Na procházce byly před tím než si zasedla k práci. Takže ta, hlavně když venku hustě sněžilo, nepřipadalo v úvahu. Nechtěl aby Aderyn nastydla. Jemu to bylo jedno, jako vlkodlak byl méně náchylnější k nemocem a navíc vyrůstal na Sibiři, na zimu byl zvyklý. Odcupital do obývacího pokoje jenom proto, aby mohl přinést ovladač.
"Dobrá, tak si pustíme film."
***
"Neskučejí tvoje játra náhodou? Den co sen sem chodíš a popíjíš. Nehledě na tvoji peněženku." Ivy naklonila zvědavě hlavou. Ale byla ráda, že John zase přišel. To rande bylo zajímavé. Koncert si oba užili a jak bylo poznat později. Mají spolu hodně společného. Láskou ke starým automobilům začínaje a tvrdou hubou konče.
Pohodila vlnitou hřívou ze strany na stranu a smetla neviditelná smítka z trička s obrovským nápisem: NE! NEJSEM CHODÍCÍ MRTVOLA. Jako prevence při nevodném ptaní. Dokonce si i pořídila jmenovku se svým jménem Ivy.
Její vzhled Johna pobavil, děvče bylo chytré. Co dodat, ale nečekal, že vzhledovou podobnost vyřeší až takovým způsobem. "Játrům to nevadí, když mají takovou příjemnou společnost jako tebe."
"Oh, ty lichotníku."
"Říkám jenom pravdu a nic než pravdu."
"Amen sestro. Jako obvykle?" John vykouzlil další ze své nevyčerpatelné dávky okouzlujících úsměvů. Přikývl.
"Jako obvykle." Odsouhlasí objednávku. Ivy nečekala a připravila Johnovi sklenku Jacka Denielse.
"Dnes doufám ne celá lahev."
"Ne, dnes jenom sklenka či dvě. Mám doma jednu psí slečnu a ta se musí také vyvenčit." Ivy pozvedla obočí. Tak pán má psa. To se v poslední době jenom tak nevidí.
"A, jakou rasu?" Byla zvědavá. Ivy měla ráda velké psy. Nejlépe nějaké ovčáky nebo dogy.
"Irského vlkodlaka."
Ivy obdivně hvízdla. "Tak tomu říkám slušný poník. Ten toho musí hodně sníst. A také ty procházky jsou docela dlouhé že?" Vyzvídala dále jako malé děvče. Nemohla si pomoci. John po tom rande ji fascinoval.
"To ano. Ale pomáhají mi s ní… přátelé. Když mám málo času." Zarazil se. Musel okamžitě vymyslet správný ekvivalent ke slovu smečka. Rodina nebo přátelé byli nejblíže. Rozhodl se pro přátele, protože Dimitrije si jako člena rodiny nedokázal představit. Jednalo se až o moc velkého blázna. V dobrém slova smyslu samozřejmě.
***
Dimitrij opatrně přistoupil k Aderyn. Všiml si, že už pěknou chvíli sedí ve svém křesle s hrnkem v ruce a sleduje podmračenou oblohu venku. Za tu dobu nepromluvila jediné slovíčko. A to ho trochu znervózňovalo.
"Aderyn? Copak se děje?" Optal se opatrně. Nechtěl dívenku ještě vyděsit. I když díky hutné stravě se mu povedlo přidat na váze a tak už nepřipomínal kostru potaženou kůží.
Aderyn zvedla pohled na vlkodlaka. V očích měla jasně vepsaný zmatek. Jenomže její výchova a povaha ji radila ať se s tím nikomu nesvěřuje. Ať nepřidělává ostatním jenom starosti. Raději na pocity zůstane jenom a jenom sama.
"Nic se neděje." Pípla tiše a doufala, že tím odradí od dalších otázek. Jenomže se mýlila. Se stále vzrůstající panikou sledovala, jak si k ní Dimitrij kleká.
Ne prosím. Nedívej se na mě tak. Nezasloužím si to. Problesklo Aderyn hlavou. Cítila se tak ještě více nežádoucí, když si každý dělal o ní jenom starosti.
"Vážně? Já si myslím, že tě něco trápí. Jako Snížkovi jsi mi důvěřovala. Říkala si mi své pocity. Teď se zdráháš. Ale nemusíš. Povídej. Co se děje." Vzal její prokřehlé prsty do těch svých hřejivých. Lehce promasíroval pokožku, aby se prokrvila. Všiml si, že Aderyn oproti vlkodlakům měla neustále studené ruce a nohy. Jemu to ale nevadilo. Moc rád ji zahříval vlastním tělem. Ať už lidským nebo vlčím.
"Ach jo. Ty to vždycky na mě poznáš." Kníkla jako polekané srnčí mládě.
"Mám mnohaleté zkušenosti. A mám dceru. Vím jak se tváří když ji něco trápí." Nakonec si Aderyn přitáhl na podlahu do své náruče. Paže ji obmotal kolem ramenou. Jako kdyby byla malé dítě, s ní pohupoval ze strany na stranu. Tohle mateřské gesto pomohlo Aderyn se dostatečně uvolnit aby mohla povídat.
"Měla jsem přítele…" začala opatrně. I tak zaslechla bublavé zavrčení. "Bylo to před dvěma lety. Byl tak hodný. Milý. Neustále mě zahrnoval dárky. Ale chtěl jenom jedno." Přitiskla si ruce k hrudníku a tiše vzlykla. "O…opustil mě hned po naší první noci. Ve škole vykládal různé lži a… a…" Cítila, jak se jí hlas zadrhával v krku. Přes začínající pláč se nedokázala ani pořádně nadechnout. Nevěděla, proč to povídá. Jako kdyby si chtěla ulevit svému bolavému srdíčku.
Dimitrij chápal její bolest. První láska je hold ta nejpevnější.
"Pšš, neplač. On už tady není. A nikdy nebude. Neplač Aderyn. Slzy ti nesluší." Otočil si ji čelem k sobě. Pohladil tvářičky zmáčené slzami. "My tě nedáme. Už nikdy nedovolíme, aby ti někdo ublížil."
V modré záplavě zahlédla zlaté odlesky. Její dva milý, Dimitrij i Snížek. A přísahali jí tu, že se o ni postarají. Kterou ženu by to nedojalo k další slzám.
"Jsem zlá? Jsem zlá, když vás oba chci mít u sebe?" Další váhavá otázka. S chvějícím rtem čekala tu nejhorší možnou odpověď. Odmítnutí. Toho se však nedočkala. Místo toho se k ní Dimitrij ještě více naklonil.
Polibek.
Zajíkla se. Takovou reakci nečekala. Hlavně ne od Dimitrije. Tělo ji však zradilo. Automaticky ruce ovinula kolem jeho krku. Přitiskla se k němu co nejblíže a užívala si toho jemného polibku.
Pane bože! On mě Dimitrij líbá. A mně se to líbí.
Nemohla tomu sama uvěřit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama