Jenom čas nestačí [21]

18. září 2014 v 12:06 | Maya Maylu |  Dualogie čas

PŘEKVAPENÍ S POŘADOVÝM ČÍSLEM DVĚ

John si poslední dobou připadal bezradnější a bezradnější. Ze svého nejlepšího přítele Dimitrije nedostal kloudného slovíčka. Jenom směsici zamilovaných žvástů. Tedy hlavně, když se ke slovu dostal jeho vnitřní vlk. Až bylo k neuvěření jak rychle, převážně jeho vnitřní vlka, se dokázal přenést přes ztrátu družky. I přes neshody, které mezi nimi ke konci panovali.
Rozhodl se utopit svoje starosti ve sklence dobré whisky nebo raději rovnou v celé flašce. Zakotvil svoji procházku v místním opravdu netradičním baru. No, uznejte sami. Koho by napadlo vytvořit bar a diskotéku v jednom ze starého protiletadlového bunkru?

Pro střízlivé byl vchod stará šachta s kovovým žebříkem. Pro opilce byl východ po rampě, ale museli si dávat pozor. Stačil by jeden chybný krůček a zahučeli by do výběhu pro prasata. A to by zrovna vábně nevonělo.
V celém byru panovalo přítmí, jakpak by také ne, když celý prostor ozařovalo jenom osm starých stropním svítilen pamatující zajisté ještě druhou světovou válku. Ono více světla na ty ožrali ani nebylo potřeba. Nepsané pravidlo pravilo: kdo leží na zemi, musí bezpodmínečně vypadnout. Ať už se jedná o člověka nebo třeba rovnou o alfu vlkodlaků.
John zaplul rovnou k baru. Sice uvnitř bylo několik boxů zaručující soukromí, ale takhle v blízkosti toho nejcennějšího tekutého potěšení by se nemusel strachovat, že by ho obsluha ignorovala.
"Jednoho Jacka s ledem… nebo ne. Dvojitého Jacka." John se podrbal ve vlasech a pohlédl na police s alkoholem. "Nebo víte co? Nechce mi tu celou láhev." Obsluha baru Bunkr pozvedla pobaveně obočí. Tohle byla její úplně první směna a hned se jí pod nohy připletl takový zajímavý týpek. Lehce naklonila hlavu na stranu. Po celou směnu zatím nalévala jenom piva nebo míchala prapodivné drinky. Tohle byla první kvalitní pití. Což jenom oceňovala. Mlčky se natáhla pro sklenici objednaného pití. Nalila dvojitého panáka do sklenky whiskovky, přidala led a ji i spolu se sklenicí položila před Johna.
"Ještě nějaké přání?" Optala se okamžitě rázně. Jinak to ani s alkoholiky nešlo. Pokud by nebyla holka od ruky nedopadlo by to zrovna nejlépe. S jednou rukou opřenou o bok a druhou o desku stolu se usmála. Trocha vřelosti přeci jenom neuškodí.
John nezvedl pohled. Pro něj jenom dobře. Nakrčil ramena. Ruku natáhl k nalitému pití a pořádně si přihnul. Potřeboval to.
"Možná si popovídat?"
"Popovídat? Seš gay?" John se zasmál. Tak takhle ráznou obsluhu v Bunkru snad ještě nezažil. Zakroutil hlavou s pohledem stále upřeným na sklenici.
"Ne to fakt nejsem. Ale zažít takový sračky jako já by musel každý dostat ze sebe ven." Obsluha mlčky pokývala hlavou.
"To je pravda. Tak do sebe kopni ještě jednoho panáka a začni. Já poslouchám. Ale nikdy neřekl, že to druhým uchem nepůjde ven." To Johna pobavilo. Holka, podle hlasu, měla papuli pěkně proříznutou.
"Nikdo vás nenutí, abyste to vnímala do posledního slovíčka." Řekl s už lehce pozvednutými koutky úst. "Mám přítele. Tomu umřela žena. A on se z toho složil. Utěšoval jsem jeho dceru a jeho syn mi málem rozbil hubu. To je slušnej srab. To nemluvím o tom, že holka, která se mi líbila, se psychicky zhroutila a zdrhla, kdo ví kam." Vysypal všechno ze sebe útrpně.
"Jo, tak tohle není nic k závidění." Ivy se přistěhovala do Arcoli z naprosto sobeckých důvodů. A to, že pátrala po ženě, která ji nechala hnít v sirotčinci. Ani neví, proč ji indicie přivedly do těchto zapadlých končin. Nejvíce ji však vytáčely pohledy místní štamgastů. Jako kdyby byla duch nebo co. Nechápala to. A raději to ani neřešila.
"To vím. Je to pěkná kopa sraček." Odpověděl John už mírně popohnán alkoholem, který pro údiv Ivy pil jako vodu z kohoutku. Hold vlkodlak potřebuje mnohem více alkoholu, než se zlije do němoty.
"Já bych to nazvala jinak."
"Pravda. Použil bych mnohem ostřejší slova. Ale to mám z toho, že jsem ještě furt střízlivej." Další povzdech nad smutným osudem jeho přítele a další povzdech nad prázdnou lahví.
Asi bych se měl krotit. Takové pití si tohle vulgární zacházení nezaslouží. Přesto.
"Ještě jednu láhev." Nemusel čekat dlouho a přistál před ním nový, ještě neotevřený Jack Daniels.
"Teda chlape. Ty máš ale vyřídilku. Já pít tak rychle tak už se válím pod stolem."
"Taky se divím, že jsem se ještě nesložil pod stůl."
***
Bloumal se pomalu lesem ve vlčí podobě. Jeho černá srst vysoce kontrastovala s okolní krajinou. Jemu to ale bylo jedno. Měl vztek na všechno a na všechny. A tak aby neublížil těch několika málo lidem, na kterým mu opravdu záleželo raději trávil celé dny ve vlčím kožichu a dávil srnčí hrdla než lidská nebo nedej bože vlkodlačí. Jediná osobo, která mu nesmí přijít na oči je jeho povedený otec.
To on může za to, že matka zemřela. Měl se o ni více starat. Neměl tolik pracovat. To on za všechno může. On a nikdo jiný.
Peter vztekle zavrčel a pohodil hlavou. Několik kroků od něj procházel po cestě na Stormovic sídlo Reymond. Alfův povedený bratříček. Jakožto bývalého lovce vlkodlaků se od Reymonda každý držel dál. A také z důvodů zachování svého psychického rozpoložení. Reymond Storm byl velice arogantní a všem dával jasně najevo svoji nadřazenost. Peter nechtěl riskovat jakékoliv problémy. Proto se raději pomalu klidil z jeho dosahu hlouběji do lesa.
***
John již značně společensky unavený usoudil, že mramorová deska baru bude právě tím nejlepším odpočívadlem jeho těžké hlavy plnou různých problémů.
"Hele fešáku. Myslím, že nastal čas se sebrat a odporoučet se domů." Ivy ztrácela trpělivost. John byl sice neškodný alkoholik, ale tak trochu podivínský. Hlavně proto, že téměř neustále vrčel.
Jako kdyby si myslel, že je nějaký pes. No ale ožrala si může myslet, že je klidně a král sýrové hory. Pomyslela si pro sebe posměšně.
"Ne, já nechci." John zakroutil odmítavě hlavou. Ta deska baru mu přišla tak příjemná. A navíc byl blízko svému kamarádovi Jackovi. Toho tu přece nemůže nechat jenom tak o samotě. Ještě by ho někdo dopil za něj.
"Na to se tě nikdo neptal fešáku. Prostě vztyk. A já tě doprovodím ven. Ještě bys skončil mezi prasaty." To Johna donutilo se pořádně od srdce zasmát. Jo kdyby jenom holka věděla, kolikrát s Dimitrijem mezi nimi skončili. Dokonce si myslel, že je tam majitel nastražil naschvál jako poslední pomstu. Ale nechtěl se s dívkou, která mu dělala celou noc společnost odporovat. Proto se zvedl. A tehdy poprvé zabrousil pohledem na tu hodnou přesto ironickou duši.
Srdce se mu málem zastavilo. Na Ivy hleděl s pootevřenou pusou neschopen jakéhokoliv slova. Připadal si jako ve snu. Ne lépe, jako ve špatném vtipu.
Právě hleděl to tváře Clary Volkov. Ale nikde jiný vlkodlačí pach kromě svého necítil. Takže muselo jít o šálení smyslů.
"Sorry." Zamumlal, než přitiskl ruce na její mírně nafouklé tváře. Ne, v drobnostech se od Clary lišila. Přiblížil se blíže, div Ivy ten alkoholový odér nedostal do kolen.
Má jiné oči. Má je sytější. A taky nevoní jako vlkodlak.
"Kdo jsi?"
Ivy zmateně zamrkala. "Ivy. Ty mě odněkud znáš?" John zakroutil odmítavě hlavou.
"Ne, ale někoho kdo ti jakoby z oka vypadl."

ZÁHADA ZLATÝCH OČÍ

Byla neskonale vděčná, že ji nebyly odepřeny procházky se Snížkem. Byly to chvíle, kdy mohla zapomenout na starosti s prací a diplomovou prací. Prostě si užívala krásné, přesto trochu chladné počasí. Snížek, tedy Dimitrij ve vlčí podobě ji doprovázel. Někdy nečekaně zabočil a tím ji ukázal další z mnoha fascinujících koutů starého města Arcola. S jeho pomocí prozkoumávala další a další zajímavá místa.
"Počkej, ty blázne." Usmála se na pobíhajícího bílého vlka. Při pohledu na jeho veselé poskakování. Při zamykání dveří se ale zarazila. Při pohledu nad ně uviděla ve zdi díru.
To je… ta kulka. Věděla, že při tom střetu, kdy Snížka poprvé uviděla v jiném světle, zazněl výstřel. Nikdo však zraněný nebyl tak se po střele nepídila. Teď ji ale uviděla. Přejel ji mráz po zádech.
Dimitrij pozvedl hlavu, aby se podíval kde Aderyn stojí. Všiml si, že zůstala u dveří a kouká někam vzhůru. Pomalu k ní přicupital. Jemně mezi zuby vzal lem její bundy a zatahal.
"Promiň. Je tam ta kulka." Hlesla tiše červenající nad tím, že ji zase nachytal. I když nic špatného neudělala. Dimitrij jenom zabručel.
Opět zatahal za lem bundy. Chtěl, aby na to okamžitě přestala myslet. Aby raději šla s ním na procházku. A klidně ji tam i dotáhne.
***
"Proč máš oči jednou zlaté a jednou nebesky modré?" Dimitrij překvapeně zamrkal. A to si myslel, že si dával dobrý pozor na to, jakou nadvládu nad tělem má jeho vlk. Jak se ale zdálo Aderyn byla mnohem všímavější než si myslel.
"Já, ehm. To je na dlouhé vyprávění." Dimitrij si připadal jako nachytaný školáček na dívčích záchodech. Nervózně se poškrábal na kořeni nosu. Aderyn se ale odbít nenechala. Usrkla z hrnku horkého čaje. Obdarovala svého společníka štěněčí pohledem.
"Máme času dost. Spát se mi ještě nechce." Vlkodlak si poraženecky povzdechl. Ta malá mrška musela vědět, že po tom roztomilém pohledu by ji přinesl i modré z nebe.
"Tak dobrá. Ale, nezaručuji, že mi bude rozumět." Aderyn souhlasně přikývla. Poposedla si, aby byla Snížkovi blíže. Aby dobře slyšela každé slůvko. "Nevím, jak to mají proměnění vlkodlaci. Nezažil jsem to. Vím jenom to, co mi druzí vyprávěli. Proto to budu vyprávět z pohledu narozeného vlkodlaka."Přivřel oči. Natáhl obě paže před sebe. "Vlkodlak je kombinace dvou osobností. Jedna část je ta lidská. V mém případě jsem to já. A pak je tu druhá část. Naše zvíře. Náš vnitřní vlk." Aderyn byla tiše jako pěna. Dýchala mělce, jako kdyby nechtěla přerušit Dimitriho zajímavé vyprávění. S nadšením hltala každé slovíčko.
"Zatím chápu. A co nebo kdo je tvůj vnitřní vlk?"
Dimitrij se pousmál. Zatím Aderyn nevyděsil, což bylo dobře. "Jako mám dvě podoby tak mám i dvě osobnosti. Sám to nedovedu dobře popsat. Je tam… je v mé hlavě. Rozmlouvá se mnou. Občas ovládne mé tělo, ale povětšinou je v pozadí. Může cítit, může nenávidět, může milovat. Ale jeho city jsou mnohem primitivnější než lidské. Když vlkodlak ztratí jednu svoji část, obvykle moc dlouho nepřežije."
"To je kruté."
"Ale bohužel potřebné. Obě duše musí být v rovnováze. I když povětšinou člověk a vlk mají odlišné názory."
"Jak s tím souvisí tvoje oči?"
"Když převládne vlk, oči zezlátnou. Nebo to je způsobené přehnanými emoci. Jako velkým vztekem nebo vzrušením." Aderyn vykulila svá kukadla. Tohle vůbec netušila. Snížek tedy Dimitrij byl vlastně dva v jednom. Takhle o vlkodlacích vůbec nepřemýšlela.
"A jak se jmenuje tvůj vlk?"
"Dala jsi mu jméno Snížek. A on ho přijal." Drobná dívka se zakuckala.
"Já? Já mu dala jméno?" Nevěřila vlastním očím. Tohle bylo… prostě k neuvěření.
"Ano. Vlastně… k tobě chová jisté, vřelé city." Dimitrij pečlivě vážil každé slovo. Nechtěl, aby hned věděla, že po ní vlk touží a chce se s ní spojit. Ještě by ji vystrašil.
"Však on je snížek přívětivý mazlík. Mám ho ráda. Mám ráda vás oba."
'Je, dokonalá. A je naše.' Vlk spokojeně zavyl nad vývojem nynější situace.
***
Sice ji poslední dobou netrápily zlé noční můry. Hlavně od doby, kdy její klidný spánek hlídal jeden přívětivý chlupáč, co spal stočený do klubíčka u jejích nohou. Někdy, když vycítil, že sebou Aderyn ze spaní cuká, se přesunul výše a svým hřbetem okopíroval polovu, ve které ležela. Aderyn vždy instinktivně vyhledala hřejivou srst a zabořila do ní ruce. Obličej většinou přesunula co nejblíže sametovým uším. Vdechovala jeho opojnou vůni spadaného listí a mechu. Vždy ji to dokázalo ukolébat k hlubšímu spánku.
Dnešek byl ale výjimkou. S přidušeným výkřikem otevřela dokořán svoje oči. Srdce ji divoce bušilo, jako kdyby mělo každou chvíli vyskočit z hrudi. Roztřesenou rukou si promnula obličej.
Jako obvykle si zlé sny nepamatovala. Ale hrůzné pocity přetrvávaly i několik desítek minut po tom co se z noční můry probudila. Trhla zděšeně hlavou. Jako kdyby ji někdo pozoroval. A taky, že ano. Zvedla se na loktech a setkala se zkoumavým zlatavým pohledem. Ne modrým, ale čistě zlatým. Lehce polkla.
"Dimi… Snížku?" Stihla se opravit. Vzpomněla si totiž na to, co ji Dimitrij vyprávěl před spaním. O tom jak to je mezi ním a jeho vnitřním vlkem. Hrudník se stále nekontrolovatelně zvedal nahoru a dolů. Natáhla roztřesené ruce směrem k vlkovi. "Zlý sen. Opravdu ošklivý." Hlesla tiše. Opět červená od hanby, že se nedokázala ovládnout.
Vlk se pomalu zvedl na všechny čtyři. Nastražil slechy. Udělal opatrně první krůček, a pak druhý a pak další a další než stál co nejtěsněji k Aderyn. Chlupatou tváří se otřel o její tvář smáčenou slzami.
Aderyn vděčně přijala chlupatou oporu. Zabořila obličej do hebké kožešiny. Zdálo se jí, že jeho osobitý pach je najednou sytější. Možná to je tím, že tu se mnou je Snížek a ne Dimitrij. Pomyslela si pro sebe. I to ji neomezovalo k tomu, aby drtila vlkodlakův krk. Takhle se cítila v bezpečí.
"Děkuji Snížku. Děkuji." Pohladila sametové uši, až vlk bublavě zavrněl.
Náhle se jí ale Snížek pod rukama začal proměňovat. Poprvé si mohla prohlédnout celou proměnu podtrženou slabým měsíčním světlem. Viděla, jak srst ustupuje, v oblasti hlavy se měnila na uhelně černé vlasy, jak se svaly přeskupují a údy prodlužují. Nakonec před ní seděl Snížek člověk. Oči měli stále okouzlující zlatavou barvu. Lehce podtrhnutým něčím co by se dalo popsat jako obavy. Koleny se dotýkal Aderyných boků, ruce zase položené v oblasti ramen. Hlavu měl nakloněnou na stranu. Jako kdyby si ji prohlížel poprvé v životě.
"Snížku?" Optala se váhavě a přiložila ruku na pohublou tvář. Snížek slastně přivřel oči.
"Tak smutná. Tak krásná." Ten hlas Aderyn neznala. Byl jiný, mnohem hlubší než Dimitiův. S podtónem vrčení.
Takhle mluví Snížek. Problesklo Aderyn hlavou. Opatrně přikývla. Jeho hlas ji děsil i vzrušoval navzájem.
"Smutná je špatně. Smích je lepší. Usměj se. My to rádi vidíme." Pohladil Aderyn po tváři. Jako kdyby ji chtěl tím něžným gestem donutit k úsměvu. A ono se to povedlo. Aderyn se lehce usmála. "Tak dobře. Teď spi. Budeme tě hlídat." Aderyn toužila, aby ji ty paže objaly a hlídaly, než usne. A tichá nevyřčená prosba byla vyslyšena. Snížek, trochu kostrbatými pohyby jak byl zvyklý ovládat vlčí tělo než lidské, si lehl za Aderyn a objal ji kolem boků. Přitiskl si ji pevně ke svému tělu, které zakryl přehozem. Aderyn a Snížka dělila jenom tenká vrstva deky a Aderyny noční košile.
Ve Snížkově objetí Aderyn za několik okamžiků usnula a spala spokojeně až do brzkých ranních hodin.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama