Jenom čas nestačí [20]

18. září 2014 v 12:04 | Maya Maylu |  Dualogie čas

POTRESTÁNÍ ZLÉHO VLKA

"Co s tebou jenom uděláme?" Reymond s ďábelským úsměvem zatahal za mohutný stříbrný řetěz končící obmotaný kolem krku neznámého vlkodlaka. Bratr mu povolil, aby z něj vytáhl nějaké informace a pak s ním udělal, co uzná za vhodné. Což neměl Rian říkat.
Neznámý muž bolestivě zavrčel, když se mu stříbro více zakouslo do kůže. "Kdybych řekl, abys mě pustil, by mi neprošlo co?"
"A, pán je vtipálek. To se ještě pobavíme." Pomalými kroky obcházel spoutaného muže. "Ale nejdříve se tě zeptám na pár věcí. Určitě nebudeš souhlasit." S rukou bezpečně ukrytou v rukavici z pravé kůže vzal postříbřený cejch na vypalování různých značek. Když ještě býval člověkem bral tyto předměty holýma rukama. Ale od té doby co ho ta děvka proměnila, bylo pro něj stříbro jedem jako pro ostatní vlkodlaky. Nutno podotknout, že si užíval jejího umírajícího křiku, když ji za živa porcoval.

"A kdo řekl, že ti odpovím." Reymond naprosto klidný přecházel z místa na místo. Pohrával si s cejchem. Za dobu co žil už zabil slušnou řádku vlkodlaků i lidí. A jeho první obětí byl otec, ten nechutnej ožrala co ho mlátil a využíval.
"No… to je jistě zřejmé. Zeptám se. Odpovíš, nic se ti nestane. Neodpovíš, zareju ti tuhle stříbrnou hračičku hluboko do těla." A aby dokázal, že to myslí smrtelně vážně přiložil stříbro k jeho holé kůži na ruce.
"Dobrá, dobrá… věřím ti. Co po mě chceš?"
"Tak například. Jméno. Jak se jmenuješ?" Ať vím, co mám nechat alfu vytesat na náhrobek. Pomyslel si pobaveně.
"Alexandr. Jmenuju se Alexandr."
"Výborně, tak Alexandře. Povíš mi, proč si napadl několik vlkodlaků a nevinného člověka?" Alexandr připoutaný řetězem vytřeštil oči. Nebyl si vědom, že by napadl nějakého člověka.
"Já žádného člověka nenapadl." Zavrčel podrážděně, jak si stál za svými slovy. Znova se jeho kůže dotklo stříbro.
"Vážně, že ne? A co ta poslední žena? Ta ti nic neříká?" Pozvedl pohled. Alexandra polil pot.
"Ale byla cítit vlkodlakem."
"Je člověk."
"A kruci."
"Tak a teď se budeme ptát na něco jiného."
***
"Tak co?"
"Co by. Jmenoval se Alexandr. Proměněný lovec. Sem přišel, aby našel toho parchanta, co ho proměnil. Byl sám. Žádnou loveckou skupinu neviděl ani neznal. Jo a při poslední ráně se posral."
Tak tohle Rian opravdu nemusel slyšet. Myšleno poslední větu, kterou jeho bratr pronesl s potěšením.
"A co jsi s ním udělal?"
"Pohnojil zahrádku." To Riana dostala do kolen. Věděl, že jeho bratr byl sadista vyžívající se ve smrti a utrpení. Bohužel si na to asi ani nikdy nezvykne. Aspoň, že k jeho dceři a synovi se chová jako hodnej milující strýček.
"Doufám, že tě nikdo neviděl."
"Neboj. Nejsem blbej."
***
"Vždycky si říkám. Kdo je ta žena?" Bázlivě se podívala na Dimitrije klečícího u náhrobku Clary Volkov. Oprašoval sníh. Opatrně pokládal květiny a zapaloval svíčku. Pomalu se postavil.
"Je to… byla to moje žena." Aderyn zalapala po dechu.
Manželka. Takovou odpověď nečekala. Překryla si ústa rukou. Přivřela oči, jak se do nich nečekaně nahrnuly slzy.
"Ah bože… to mi je líto." Přistoupila k Dimitrijovi a objala ho. Kdyby se jednalo o jiného muže, k tomuto intimnímu gestu by se neodhodlala. Jenomže tohle je Snížek. Její Snížek. Proč se nepřitulit. Sice neměl chlupy, ale i tak ho měla ráda. Možná více než bylo zdrávo. Ale bože. Vždyť on je vdovec!
"Děkuji. Myslím… myslím, že věděla, že odchází. Poslední dobou. To mezi námi nebylo ideální." Pověděl a zamrkal. Přece se nerozbrečí jako malý kluk. Musí být silný. Pro sebe, pro všechny.
"Možná nechtěla, aby ses trápil. Musela tě hodně milovat." Vztáhla na Dimitrije a pohladila ho po pohublých tvářích. Sice už pomaloučku nabíral váhu. Přesto ještě někdy vypadal docela děsivě.
"To ano. Pojď Aderyn. Nechci tu být." V hlase už bylo patrné, že se nechával ovládat emocemi. A to těmi pesimistickými. Aderyn poslušně přikývla. Někde v hlouby duše cítila jakýsi pocit štěstí, že mezi ní a Snížkem nestojí nic v cestě. Za což se hluboce styděla. Proto to nikomu neřekne. Ani čistým stranám deníku. Musela by se hanbou propadnout do země.
"Jistě. Půjdeme." Kdyby jenom dokázala Snížkovi nějako pomoci. Nerada ho viděla smutného.
"Děkuji."
***
"Prosím. Usměj se trochu." Kníkla vystrašeně Aderyn. Raději se dívala pod nohy, než aby hleděla na tu smutnou Dimitriho tvář. Zase si připadala malinkatá a neviditelná. Nejraději by zalezla někam hluboko do nory a nevystrčit nikdy nos.
"Promiň. Trochu mě ta návštěva hřbitova rozhodila. Nechci tě děsit." Nos zabořil raději ještě hlouběji do těžkého dlouhého kabátu. Akorát ji jenom děsím. Měl bych se sebou něco udělat. Nechci, aby se mě bála.
'Blázen, blázen. Obejmi ji. Utěš ji. Nebo to uděláme my.' Dimitrij se zase po dlouhé době rozhodl poslechnout vlka. Přiblížil se k Aderyn. Když takhle stál vedle ní, si uvědomoval jak malá Aderyn oproti němu byla.
Konejšivě ji objal kolem ramen. Obdařil ji polibkem do vlasů. "Omlouvám se. Hlavně se mě neboj. Nechci, aby ses bála."
"Tak mi řekni něco o mě. Něco veselého. Abys na to nemusel myslet." Dimitrij přikývl.
"Kolik myslíš, že mi je?" Aderyn zprvu nechápala otázku. Přejela ho pohledem od hlavy až k patě.
"Nevím. Tak třicet. Maximálně třicet tři." Dimitrij se usmál. Tuhle odpověď čekal. Vždyť i na falešné občance má věk dvacet devět let. Kdyby náhodou vycestoval mimo Arcolu, kde vlkodlaci jsou jenom bájí.
"No trochu přiber."
"Čtyřicet?"
"Ne."
"Tak kolik." Bylo vidět, že Dimitrij lehce zčervenal. Jako kdyby se za svůj pravý věk styděl.
"Je mi dvě stě let." Aderyn se zastavila. Nemohla uvěřit vlastním uším. Najednou se ji podlomila kolena. Odporoučela by se k zemi, kdyby ji nezachytili Dimitriho paže.
"To… tolik?"
"Ano. Tolik, vlkodlaci se dožívají klidně i věku pět set let. Takže jsem pořád ještě mladíček."
Aderynin výraz jasně říkal: Wau. Ale zase ji znepokojila jedna věc. Jeho pohled. Nebeská modř byla protkána zlatem.

NA KOBEREČKU U JOHNA

Co jenom mohl Dimitrij čekat? Že ho John přivítá s otevřenou náručí? Ne místo ahoj, chyběl jsi mi, dostal ruský vlkodlak na přivítanou pořádnou ránu pěstí rovnou do nosu. A to prosím bez varování.
Bolestivě zakňučel. Jeho nejlepší přítel měl totiž pekelně dobrou mušku. To bude asi tou mafiánskou kapitolou v jeho dlouhé historii života. Předklonil se, aby krev dopadala na zem a ne na jeho oblečení. Nos se stejně brzy zahojí. To byla jedna z mála výhod vlkodlaků. Enormně rychlá regenerace. Každé zranění, až na ty způsobené stříbrem se téměř rychle zahojí. I když rychlost je u každého vlkodlaka trochu jinačí, záleží to na jeho krvi, a jak moc čistokrevný je.
"Kde ses tak dlouhou coural?" Dimitrij se pro sebe pousmál. John se o něj bál. Jak milé.
"Taky tě rád vidím, Johne, a jo patřilo mi to." Když ucítil, že už se další krev ven nehrne, napřímil se. Přejetím prstů po celé délce nosu s úlevou zjistil, že srostl rovně. "Kde jsem byl? To je na dlouhé vyprávění. Mám ti to dovykládat mezi dveřmi? Nebo se zachováš jako džentlmen a pozveš mě dál?" Pozvedl zvědavě obočí. Jeho přítel zakroutil hlavou.
"Vypadáš příšerně. Jako kostra obalená kůží." S těmi slovy ho pustil dále.
"To mi nemusíš říkat. Viděl jsem se v zrcadle." Obezřetně vstoupil do domu. Hlavně si dával pozor na jeho obyvatelku. Ivy, fena vlkodlaka s bílou srstí by si nezadala s pořádně rostlým poníkem. Ta když na vás skočí je to, jako když vás převálcuje kamion. A v jeho nynější váhové nevýhodě by se jednalo o fatální střet. Ale nic se k němu neblížilo rychlostí blesku. "Kde máš Ivy?" John se rozhlédl kolem sebe. Ani on nikde nezahlédl svoji společnici pro sychravé podvečery.
"Asi spí. Alfův potěr ji pekelně utahal." Dimitrij se uchechtl a přikývl. Moc dobře věděl, že jeho neteř a synovec mají energii na rozdávání. Hold zdědili po rodičích jenom to 'nejlepší'. V dobrém slova smyslu samozřejmě.
"Ach aha. To se potom nedivím. Musí spát jako dřevo."
"Tak se posaď a spusť. Kde ses celou dobu coural? A pokus se říct pravdu hned na poprvé. Ty tvoje historky mě nezajímají."
A jéje, tohle už začíná být vážně. Takže žádné vtípky. Pomyslel si Dimitrij zmateně. John posadil Dimitrije ke kuchyňské lince. Oběma nalil sklenku Jacka, Johnovo obvyklé pití, i když jemu Dimitrij moc neholdoval. Raději dával přednost bílému rumu. Ale tak nějak hluboko uvnitř sebe věděl, že to bude potřebovat.
"Když jsme našli Claru, svět se mi zhroutil. Všechno kolem mě potemnělo. Jako kdybych vypnul a jel jsem na úsporný režim. Nevím blbě se to vysvětluje. Něco mě nutilo utéct. Nakonec jsem tu touhu poslechl. Ze začátku jsem byl… ani nevím kde. Jenom jsem se bloumal z místa na místo. Moc si z toho nepamatuji. Vše mám jakoby v mlze." John bedlivě poslouchal Dimitriho vyprávění. Přikyvoval, že rozumí každému slovu. Při tom upíjel ze své sklenky Jacka.
"A?" Něco na tom bylo. A to byl Dimitrij teprve na začátku svého vyprávění.
"Pak jsem omdlel. Najednou černo. A pak jsem se probudil někde jinde." John pozvedl zvědavě obočí.
"A… kde to bylo?"
"No… to mi nebudeš věřit. U dívky. Jmenuje se Aderyn."
"Takže…?" John jaksi nedokázal pochopit celou tu situaci. Je to jenom pár dní od doby co přišel o družku a přesto si našel novou holku? Není to trochu bláznivé. Dimitrij si všiml toho zmateného výrazu.
"Ne, ne, ne, ne. Chápeš to špatně. Ona mě našla, jak jsem ležel ve sněhu. Dotáhla mě k sobě domů a byla celou dobu v domnění, že jsem pes. Proto mi dala jméno a tohle…" Shrnul si okraj roláku a okázal obojek se šátkem. John vyprskl smíchy. Tak tohle už tuplem nepobíral. Ale obojek byl roztomilý. To musel John uznat.
"A jak ses jmenoval? Maxík?" Nešlo to jinak než si z toho dělat srandu. Byla to prostě úsměvná představa.
"Ne, Snížek." Dimitrij trpělivě vyčkával, až se pán domu uráčí vybrečet smíchy a vše znova dovypráví. Vidí to na dlouhý večer. A to chtěl být u Aderyn docela brzo.
"No to mě… na holý záda." John chtěl použít neslušní výraz, ale kvůli přece vzetí, které si dal po rozchodu s Darou, se pokoušel nemluvit sprostě.
"Nějaký problém?"
"Ne dobrý, ale furt lepší než Piškotek nebo Alík."
***
"Takže abych to pochopil, tak ještě jednou. Jak jsi utekl tak si bloumal po městě a lese a vůbec nejedl. Zkrátka si se psychicky zhroutil. Neměl si potřebu jíst. Potom si se zhroutil, ehm u zřícenin, a ta holka Aderyn tě odtáhla domů. Postarala se o tebe. Dala ti jméno Snížek. Celou dobu žila v domnění, že jsi jenom úchylnej pes, co ji šmíruje při koupání."
"Hej! To není pravda. Stalo se to jenom jednou."
"Fajn. Takže jsi tam s ní byl a dělal ji společnost. Jenom proto, že se ti nechtělo zpět do života a taky proto, že tě Aderyn měla ráda. Potom ji napadl ten vlkodlak. A ty ses před ní proměnil. Vysvětlil si ji co si zač a ona to bere. Teď žiješ u ní, abys nemusel do svého bytu a trápit se. Přitom se postupně oba dostáváte ze špatné situace. Dimitriji nic proti tobě, ale tohle zní jako nějakej romantickej film."
"Jo taky sem si toho vědom. Ale je to jeden extra velký problém. Hodně velký problém."
"Povídej. Docela mě začínáš děsit, kámo."
"Jde o mého vnitřního vlka. Začíná si nárokovat Aderyn. Bože. On si ji vybral." Dimitrij už zněl zoufale. Sám byl z té situace celý zmatený. A hlavně ho to vlkovo jednání začínalo děsit, protože den co den byl silnější. A začínal se děsit toho dne, kdy ho vnitřní vlk ovládne.
"No… tomu říkám opravdu problém kámo. Ale ber to trochu pozitivně. Třeba tím chce bůh odčinit to, že ti vzal Claru. A ty moc dobře víš, že kvůli ní jsi byl na nože s vnitřním vlkem."
"Já vím, ale tak… cítím se, jako kdybych tím Claru zrazoval."
"Dimitriji nechci to říkat. Ale seš slepej pitomec." Dimitrij pozvedl pohled na svého přítele. John viděl naštvaného jenom párkrát.
"Ale…"
"Clara to věděla." John zvedl hlas. Už ho to začínalo unavovat. "Věděla, že brzo zemře. Neřekla ti to, protože by ses trápil. Odháněla tě od sebe, aby ses zvednul a žil dál. Kruci. Jseš slepej a hluchej?" John si unaveně protřel oči. Vysvětlovat něco Dimitrijovi se rovná házení hrachu na zeď. Všechno se stoprocentní jistotou odrazí od zdi.
"Jenomže za tak krátkou dobu?"
"Klidně. Ona je člověk. Nemáte na sebe celou věčnost. Tak se seber. Pitomče. Teď se zvedni. A mazej za ní. Poslouchej to, co ti říká srdce. No tak běž." S tím Dimitrije vyprovodil.
"Tohle chce něco tvrdšího." Zavrtěl si pro sebe John hlavou, když jeho kamarád vypadnul.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama