Jenom čas nestačí [17]

18. září 2014 v 11:54 | Maya Maylu |  Dualogie čas

VĚŘÍM TI!

Odmítala Snížka pustit. Ne teď, když už ho má zase u sebe a může z jeho hřejivé srsti čerpat energii. Co na tom, že to je ve skutečnosti mytické stvoření a ne nějaký domácí mazlíček. Dál se vděčně tiskla k bílé srsti a nechala do ni padat slzičky štěstí a úlevy. Konečně se po dlouhé době odtáhla. Lemem trička si usušila mokré oči.
'Její vůně, tak sladká. Tak vzrušující. Chyběla nám. Moc nám chyběla.'
"Tak pojď. Jdeme se najíst." Co by pro té jeho modré oči neudělala. Zvedla se z gauče. Kolena se jí klepala díky zbytkovému adrenalinu v krvi. Ustála to.

Jenom několika krůčky přetančila do malé kuchyňky. Dimitrij obdivoval lehkost jejího kroku. Šel za ní poslušně s tlamou dokořán, vypláznutým jazykem a kroutícím se ocasem.
'Konečně dobře. Konečně tam kde máme být.'
'Přesně.' Posadil se hned vedle lednice. Ostřížím pohledem hlídal každý Aderynin krok.
'Musí se mít dobře. Dohlédneme na to.'
"Neboj, vážně si vezmu něco k jídlu… no jo, ale co? Nic tu není." Zamyšleně se postavila doprostřed kuchyňky. Bezradně se rozhlédla kolem dokola. Dimitrij protočil oči v sloup. Co by se jenom stalo kdyby se proměnil a připravil ji k něco k jídlu? Tiše zakňučel.
"Já vím Snížku. Ale když já…" Přešla do k lednici a zkontrolovala její obsah. "Ah, nic tu není." Pronesla mírně sklesle. To Snížka alias Dimitrije vytočilo.
Přeběhl zpět ke svému oblečení. V kožichu nic nepřipraví. Na dvou nohách to přeci jenom bude jednodušší. I když tak trochu Aderyn zmátne. Ale co. Zoufalá situace si žádá zoufalá rozhodnutí.
Proměna trvala jako obvykle jenom pár sekund. Rychle na sebe hodil kalhoty a triko. Spodní prádlo zásadně nenosil a nasazovat si ponožky. Když se zase promění by nemělo smysl. Stejně tak si nasazovat na triko bez rukávů svetr a pak i bundu. Sice by to byla zajímavější podívaná, kdyby měl ruce svalnaté a ne připomínající párátka. Co s tím ale hold nadělá. Bude muset přibrat. A ne jenom kvůli rodině. Ale také kvůli Aderyn. V bytě vládlo příjemné teplo. Určitě nezmrzne.
Aderyn zmatená jeho chováním stála jako opařená u otevřené lednice. V ruce stále držela dveře. Pohledem zabrousila do obývacího pokoje. Koutkem oka zahlédla, jak se záplava chlupů proměňuje na lidské tělo a tiše zalapala po dechu. Vážně to vypadalo jako kouzlo. Při pohledu na holá záda i na to dole nabraly Aderyny tváře růžovoučký nádech. Páni, to je ale chlap. Pomyslela si někde hluboko uvnitř.
"Ukaž to tvoje nic." Zase se před ní objevil v lidské podobě.
Na to si budu asi dlouho zvykat. Zmateně zakroutila hlavou a poodstoupila od lednice. Ruce ochranitelsky zkřížila na hrudníku.
"Neboj se. Nekoušu." Ujistil ji s úsměvem. Nakoukl do lednice. "No jo, vážně to vypadá, jako kdyby se tam oběsila myš." Čím častěji mluvil tak tím více si Aderyn uvědomovala, že Snížek mluví nějakým zvláštním přízvukem. Nějakým slovanským přízvukem.
"já… já se nebojím. Jenom…"
"…ti to přijde divné." Přikývl. "Chápu. Kdybych nebyl to, co jsem, taky bych se cítil zvláště." Z lednice pomalu vytáhl chlazené kuřecí maso, pórek a papriky. Vše zkontroloval, jestli je to poživatelné. A ono bylo. "Máš brambory?" přesunul se k malé kuchyňské lince a dřezu.
"Ah ano mám…. Počkej. Ty budeš vařit?" Dimitrij pokrčil rameny.
"Proto jsem se proměnil. Potřebuješ nabrat trochu váhy."
"To ty taky."
"Jo, já vím."
Aderyn naklonila hlavu na stranu. Už delší dobu ji na jazyku svědila otázka, co ho vedlo do takového stavu. Ale vždy si ještě před vyrčením otázky vzpomněla na bolest v jeho očích tak raději otázku zpět spolkla. Nechtěla by ho ranit ještě více než je.
"A… co to bude?"
"Nevím." Pokrčil rameny, zatímco omýval maso. "Něco malého vymyslím. Všechno pěkně za pochodu."
"A… najíš se semnou?"
"Pokud budeš chtít?" Aderyn chvíli váhala, než nakonec s úsměvem přikývla.
"Ano, budu ráda."
***
"Páni, to je… dobré. Opravdu dobré." Aderyn si nabrala plnou vidličku pečených brambor s kuřecími nudličkami na pórku a paprice. Celou dobu se zatajeným dechem sledovala, jak Snížek obratně poskakuje po kuchyni a doslova z věcí, které by ona asi vyhodila, kouzlí naprosto lahodný pokrm. A vizuálně bylo vidět, že ji chutná. Hlavně, že tvářičky ji připomínaly ty od syslíka.
"Děkuji. Snažil jsem se." Dimitrij sklonil pohled ke svému talíři s jídlem. Oba toho měli jako vrabci, čili hodně pomálu. Dimitrij věděl, že pokud jde o jídlo, musí se porce zvětšovat postupně nebo dojde k neblahému neštěstí. Jako například u otce, kdy se ho snažil narvat jako husu.
"Ty umíš vařit?"
Dimitrij přikývl. "Ano, a nejenom to."
"Aha." Rozhovor byl takový plachý, rozpačitý. Jako kdyby ani jeden nevěděli co říct.
"Hned jak se najíme, pomohu ti uklidit a proměním se."
"Snížku já…" Zastavila se. Může mu vlastně říkat Snížek? Určitě se nějak jmenuje. Měla by se zeptat na jméno. Jenomže se cítí v jeho přítomnosti nejistá. Je to přeci jenom muž.
"V pořádku. Říkej mi tak. Pro tebe jsem Snížek." Kdo ví, jaké popudy ho vedly k tomu prohlášení. Možná, že to byl jeho vnitřní vlk, který toto jméno přijal za své. Což bylo lehce úsměvné.
"Děkuji, ale nemusíš se… měnit." Trochu vyjekla, když ucítila na své ruce tu jeho. Tak příjemně hřejivou. Rukou ji projelo příjemné mravenčení.
"Ale já chci. Navíc vím, že se v přítomnosti muže cítíš nejistá."
"Ale jak to…"
"Řekla jsi mi to." V tom Aderyn zčervenala ještě více než před tím. Až teď si uvědomila, že nejenom to. Snížkovi vyprávěla o svých největších tajemstvích. Dokonce… panebože. Sprchovala se před ním. Byla jenom vděčná, že o tom se nezmínil. Asi by se jinak hanbou propadla do země.
"Aha…"
"Nikomu to neřeknu. Pokud sama nebudeš chtít. Sám bych ti o sobě něco řekl. Ale je pozdě. Měla by ses prospat. Vypadáš unaveně." Lehce ji pohladil po tváři.
"Však ty také." Odpověděla s lehce přivřenýma očima. Jeho doteky ji byly tak příjemné.
"Já vím. Nemohl jsem pořádně spát." Nehledě na jeho bolesti žaludku.
"To já také ne." Pohlédla na Dimitrije. Všimla si, že mladík měla stále na krku její obojek. Sundal ho vůbec někdy? Tipla by si, že ne.
"Teď se oba vyspíme. Budu tě zahřívat a hlídat." Aderyn přikývla.
***
To spokojené zabručení u ucha ji tolik chybělo. Vděčně objala chlupaté tělo vedle sebe. Zavřela oči.
"Dobrou Snížku, už mě prosím neopouštěj."

JMÉNO DIMITRIJ

Bůh ví, že by si na takový luxus dokázala okamžitě zvyknout. Už při příchodu domů s trochu větším nákupem než bylo u ní zvykem ji vítalo u dveří místo chlupatého Snížka příjemná vůně linoucí se z kuchyně. Mírně nad tím vraštila obočí.
"A kruci… já to nestihl." Uslyšela zasténání z onoho místa.
"Snížku?"
"Omlouvám se, chtěl jsem ti…" najednou se před ní objevil. Ruce od mouky, kolem pasu uvázanou dlouhou zástěru. "Udělat překvapení." Omluvně se usmál. Jako kdyby litoval toho, že ji nevítal v kožichu a kroutícím se ocasem.
Aderyn, opět růžovoučká jako dozrávající malina obdařila svého vlkodlačího společníka okouzlujícím úsměvem. Váhavě k němu přistoupila a objala ho. Byl kost a kůže. Ale věřila tomu, že brzo nabere svoji obvyklou vánu. Bude muset ji nabrat. Už kvůli ní. A dohlédne na to.
"Děkuji. To jsi nemusel. A jaké je to překvapení?"
"No jsou to… a kruci palačinky." Náhle Dimitrij jakoby ožil. Opět se vrátil k plotně. A jenom tak tak stihl zachránit palačinku před spálením na uhel. Aderyn to celé pozorovala. Muž v kuchyni byl pro ni nezvyklým jevem. Její bývalý si potrpěl a dobré jídlo, ale nikdy ho nedělal. Vždy jí tvrdil, že vařit neumí.
Zakroutila nad tou bolestivou vzpomínkou hlavou. Nesmí na to myslet. Teď tu má Snížka a ne jeho.
"Ah, Snížku? Jaké je tvé pravé jméno?" Aderyn se opřela o okraj pracovní linky v kuchyni. V ruce držela hrnek s horkým čajem, který ji udělal. Prý aby se zahřála. Jak pozorné. Až tvářičky zčervenaly.
Dimitrij pozvedl pohled od smažících se palačinek. Na jiné jídlo v bytě nebyly suroviny. "Mé jméno? Dimitrij." Dívka sklonila pohled a několikrát si zopakovala tiše jeho jméno. Zamračila se.
"A nevadí, když ti budu říkat Snížku?"
Vlkodlak zakroutil hlavou. "Nebude mi to vadit. Svým způsobem vlastně Snížek i jsem." Z pánvičky rychle vyndal už hotovou palačinku a cvičeným pohybem nalil těsto, z kterého vytvaroval další palačinku.
"Já, omlouvám se, na Dimitrije se ještě necítím." Raději skenovala obsah hrnku než jeho.
"V pořádku. Chápu to. Nic se neděje Aderyn."
"Já, děkuji." Poslední palačinka skončila na talíři v úhledném kopečku k ostatním. Vypnul plamen na sporáku. Plynulým pohybem položil talíř s jídlem na nedaleký stolek a otočil se k Aderyn čelem.
'Ne smutná. Smutná je špatně. Utěšíme ji. Musíme. Ne smutná.' Skučel jeho vnitřní vlk nad Aderyninou reakcí. Vlk na okamžik ovládl jeho tělo a tím donutil Dimitrije aby Aderyn pohladil konejšivě palcem po tváři. Letmé gesto, které si nemohl odpustit.
"Neděkuj, a teď si sedni ke stolu. Ať se pořádně najíš."
To vykouzlilo dívce usměv na tváři. "Ale ty se najít také."
"To je samozřejmostí. Přece tě nebudu nutit a sám držet hladovku. Navíc vlkodlaci potřebují mnohem více živin než lidé." To Aderyn zaujalo. Už včerejšího dne se chtěla optat na nějaké informace ohledně vlkodlaků.
"Aha… a řekneš mi něco… o vás?" Nevěděla, jestli může použít to slovo vlkodlak.
"Ale jistě. Co chceš přesně vědět." Stejně už o nich věděla díky tomu, že se před ní proměnil. Tak ji alespoň informuje, aby nevznikly zbytečné problémy.
"Já nevím… tak nějak od začátku. Jak vznikáte? Jak se měníte?"
"No… to je trochu obsáhlá otázka." Mimoděk se podrbal na nose. Čímž musel udělat pauzu u mazání palačinek čokoládou a marmeládou. "Nu, dobrá. Začnu tím, jak se vlkodlak stane. Tak pro začátek úplně stejně jak to vyprávějí legendy. Kousnutím." Usmál se, když zahlédl její vystrašený výraz. "Neboj, proměna je nebezpečná a velice bolestivá. To bych si na triko nevzal. Ale zpátky k tématu. Další možností je, že vlkodlakem prostě a jednoduše narodíš." Několik palačinek vyskládal na talíř a podal jej Aderyn. "Já jsem ta druhá možnost. Narodil jsem se." Teď Aderyn nezakryla údiv.
Takže on se narodil vlkodlakem? "A… a jak. To jako oba rodiče jsou. Vlkodlaci?"
"Teď už ano, ale otec byl v době, kdy se to stalo, byl člověkem. Proměnili ho mnohem později."
"Aha. Promiň, že se na to ptám." Dimitrij se ale usmát. Na Aderyn a její roztomilou zvídavost by se nedokázal dlouho zlobit. "A co tvoje jméno. Dimitrij. Odkud pocházíš?"
'Takže už osobní otázky. No to šlo ale rychle. Ale chápu to je vystrašená.'
'Hledí na nás s úctou. A to se nám líbí.' Dimitrij pokrčil rameny. Co by ji tohle nemohl říci. Není to žádným tajemstvím.
"Jsem z Ruska. Pocházím z jedné malé vlkodlačí vesnice na Sibiři." Netrvalo dlouho, aby si překvapená dívka nedala jednu a jednu dohromady. Dimitrij z Ruska. Proto má tak bílou srst. Ruští vlci mají bílou srst kvůli sněhu, aby lépe splynuli s okolím. Jak prosté. A ona si ho spletla se psem domácím. Neví proč, ale přišlo jí to úsměvné. I když růžová tváře odmítala opustit.
"Jaké to tam bylo?" Další otázka, která Dimitrije udivila. Čekal, že by se ta malá zvídavá bytost zajímala o vlkodlaky jako takové, a ne o něj a jeho život. Ta zvědavost vlka potěšila.
"No řekněme, že to byla pohádková země." A začal ji při jídle vypravovat o Sibiřských plání a jeho malé vesničce, kde rodina žila.
***
"Reymonde! Poslouchej mě." Rian začínal být už opravdu zoufalý. Jeho bratr, dvojče, byl prostě paličatý mezek, který si nenechal nic vysvětlit.
"A co já s tím bratříčku? Mě ta vaše smečka vůbec nezajímá. Nech mě na pokoji. A já nechám na pokoji vás." Rian si byl vědom, že jeho bratr byl prostě a jednoduše vypočitatelný hajzlík, který se nestydí jakékoliv špinavosti. Hlavně teď, když se jeho život hroutil jako domeček z karet.
"Možná všechno. Žiješ v tomto městě. A ať se ti to líbí nebo ne, jsi také vlkodlak. A je mi to líto, že tě proměnili." Alfa se pokusil zachovat co největší klid. Jenomže každou chvilku to bylo těžší a těžší.
Reymond podrážděně zavrčel. Ještě mu stále dělalo problémy se zachováním klidu. Jako nověji proměněný vlkodlak a bývalý lovec se Reymond stával nepředvídatelnou hrozbou.
Jenomže to byl Rianův bratr. Nedokázal by na něj vztáhnout ruku. Ne teď po tom co se po desetiletích odloučení opět shledali. Díky velkému časovému rozmezí vypadal Rian na dvacet a Reymond na čtyřicet pět, ve kterých byl proměněný. Oba však fešáci.
"Ale jdi ty bratříčku. Zase mě chceš poučovat? Nezapomínáš náhodou na to kdo je starší?"
"Jsi starší jenom o pět minut. Já jsem zase déle vlkodlak." Nenechal se Rian zastrašit. Jako alfa by na to nesměl ani pomyslet.
"Ah tak dobrá. Udělám ti tu malou laskavost. Cože to vlastně je?"
"Vlkodlak, bývalý lovec. Dělal tu neplechu. Chci ho vyzpovídat a pak… udělej s ním, co uděláš za vhodné." Reymond se úlisně usmál. Konečně po dlouhé době dostane volnou ruku. Už mu ta krvežíznivost začínala opravdu chybět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama